Chapter Text
John již dělal nejednu práci a zaměstnávala ho nejedna organizace. Když proto kývnul na nabídku člověka, kterého ještě neznal ani čtyřiadvacet hodin, a který ho za tu dobu stihl dostat z vazby, nabídnout mu práci, kterou odmítl, připoutat ho k posteli a následně mu nabídnout tutéž práci, na kterou už kývnul, tak nečekal, že by ho v životě mohlo ještě něco překvapit.
Více se mýlit nemohl.
Nově získaná práce mu přinesla více, než mu jeho záhadný zaměstnavatel sliboval. Nešlo jen o zjištění, že přeci jen na tomhle světě ještě k něčemu je, ale o daleko významnější poznatek. O to, že ne každý dotek bolí.
John na svůj osobní prostor nikdy nebyl přehnaně citlivý. Protože věděl, co od lidí, kteří naruší jeho osobní prostor, může čekat. Výjimkou byla pouze Jessica, který byť přinesla světlo do jeho života, byla nadále už jen vzpomínkou. Protože každý jiný člověk, který se k němu dostal blíž, s sebou přinesl jen bolest. A s tím John mohl žít. Naučil se, že to brát jako daný fakt. Dotek prostě bolel.
Až do teď .
„A za tohle se omlouvám,“ kývne směrem k jeho zápěstí Finch a John se na něj překvapeně podívá. A překvapen byl i dále, protože Harold si k němu přisedl a narušil tak Johnův osobní prostor a John připraven na další bolest s sebou jen překvapením v duchu cukl, když mu Harold opatrně rozepnul manžetový knoflíček, aby se k jeho odřenému zápěstí lépe dostal.
Následující půl hodinu John radši ani nedýchal. Harold mu nejen ošetřil poraněné zápěstí, za které podle něj mohl, což si John osobně nemyslel. Ale postaral se i o drobné ranky na jeho obličeji. A nesčetněkrát se Johnovi omluvil, když si myslel, že ho jeho počínání mohlo bolet. Nebolelo. Haroldův dotek nebolel.