Chapter Text
Sobota 7. Srpna 1971
Probudil se ve tmě. Vzhledem k tomu, že byl brzký srpen, bylo v té malé místnosti, do které ho šoupli, strašné horko. Ačkoli to asi mohlo být i horečkou, předpokládal. Vždycky měl zvýšenou teplotu to ráno po tom. Dřív ho dávali do místnosti, kde bylo okno, ale před několika měsíci se mu podařilo jedno z nich rozbít a kdyby na nich nebyly mříže, tak by uprchl. Slyšel, jak se baví o jeho omezování s tím, jak bude starší. Snažil se na to nemyslet.
Pamatoval si ten šílenej hlad, tak silnej, že se přeměnil na vztek. Pamatoval si vití a upění trvající hodiny, kroužení po cele tam a zpátky. Možná ho nechají dneska se ulít z hodin a mohl by si jít lehnout. Stejně byly letní prázdniny a není fér, že on musí docházet na hodiny, když všichni ostatní kluci se smějí celej den poflakovat, hrát fotbal nebo koukat na telku. Posadil se a pomalu se protáhnul, všímaje si každé bolesti a křupnutí kloubů. Za levým uchem měl čerstvě novej škrábanec a hlubokej kousanec na pravým stehně.
Přejel si rukama po hlavě, vlasy oholené na ježka se mu šimraly prsty. Nesnášel ten sestřih, ale všichni kluci v dětském domově byli ostříhaní stejně. Tím pádem, když už jim bylo dovoleno zajet o víkendu do města, všem bylo hned jasný, že to jsou kluci ze Svatýho Edmunda – toho se asi přesně snažili sestřihem dosáhnout. Prodavači věděli, na koho si dávat pozor. Né že by se zrovna kluci sami snažili dělali něco, aby své reputaci předešli. Tak často jim bylo připomínáno, že jsou jen odpad společnosti, nechtěný a opuštěný – tak proč se trochu nepobavit?
Remus uslyšel kroky na konci chodby. Byla to Teta; cítil ji, slyšel její tep. Po jedné z jeho epizod mu vždycky zbystřily smysly. Postavil se, nehledě na to teplo se zabalil do deky a doplahočil se ke dveřím, aby mohl odposlouchávat. Nebyla sama, byl s ní nějaký muž. Smrděl staře a nějak… jinak. Hustá, železná vůně, která Remusovi vzdáleně připomínala jeho otce. Kouzla.
„Jste si jistý, že stojí za Váš čas?“ ptala se toho cizince Teta, „Je to opravdu jeden z našich nejhorších případů.“
„Ah ano,“ odpověděl ten starý muž. Jeho hlas byl bohatý a sladký jako čokoláda. „Jsme si zcela jistí. To tady ho držíte při…?“
„Jeho epizodách,“ dokončila Teta tím jejím otravným štiplavým hlasem. „Pro jeho vlastní bezpečí. S kousáním začal od loňských narozenin.“
„Chápu,“ odpověděl ten muž, zdál se být zamyšlený spíš než znepokojený. „Dovolil bych se Vás zeptat, co přesně víte o strasti toho mladého muže?“
„Všechno, co vědět potřebuji,“ odpověděla chladně Teta. „Je tu od svých pěti let. A odjakživa to s ním bylo těžké – nejen proto, že je to jeden z vašich.“
„Našich?“ zeptal se ten muž klidně, nevyveden z míry. Teta ztišila svůj hlas téměř na šepot, ale Remus ji i přesto slyšel.
„Můj bratr byl jedním. Samozřejmě už jsem ho roky neviděla, ale sem tam mě požádá o nějakou laskavost. Svatý Edmund je velmi výjimečná instituce. Jsme zařízení pro problémové případy.“
Remus uslyšel cinkání klíčů, „Nuže, nejdříve mě musíte nechat ho zkontrolovat. Často potřebuje zafačovat. V první řadě nechápu, proč jste trval na tom ho vidět hned po úplňku, když už jste o tom věděl.“ Stařík neodpověděl a Teta vyšla směrem k Remusově pokoji, její kožené boty na podpatku cvakaly po kamenné podlaze. Třikrát zaklepala na dveře.
„Lupine? Jste vzhůru?“
„Jo,“ odpověděl a přitáhl si deku pevněji kolem těla. Vzali mu oblečení, by si ho neroztrhal.
„Ano, Teto.“ Opravila ho přes dveře.
„Ano, Teto,“ utrousil Remus, jak se otočil klíč v zámku a dveře se otevřely. Dveře byly dřevěné a bylo mu jasné, že by je mohl při své epizodě jednoduše rozmlátit, kdyby uvnitř nebyly proložené stříbrnou deskou, od tom incidentu s oknem. Do místnosti vteklo světlo jako voda a Remus několikrát široce zamrkal. Jak Teta vešla dovnitř, automaticky kousek ucouvl.
Byla to kostnatá, až špičatá paním s dlouhým úzkým nosem a temnými korálkovitými oči. Oslovovala ho s opatrností.
„Potřebuješ tentokrát nějaké obvazy?“
Ukázal jí své rány. Už nekrvácel. Všímal si, že ta zranění, která si způsobil sám, jakkoliv hluboká hojila se rychleji než kterékoliv jiné rány a odřeniny, nikdy ani nepotřeboval stehy. Jizvy se mu ale nezahojily nikdy a zanechávaly na jeho těle stříbrné řezné stopy. Teta si k němu klekla, a začala mu kapat dezinfekci do ran a obvazovat ho nepříjemnou gazdou. Když byla hotová, podala mu oblečení a on se před ní spěšně oblékl.
„Máš návštěvu,“ řekla nakonec, když si přetahával přes hlavu tričko. Bylo šedivé, stejně jako všechno ostatní jejich oblečení.
„Koho?“ Zeptal se zírajíc jí přímo do očí, jelikož věděl, že to nemá ráda.
„Učitel. Přišel, aby si s tebou promluvil o škole.“
„Nemám zájem,“ odpověděl. Remus nesnášel školu. „Řekněte mu, ať se ztratí.“
Teta mu dala pohlavek za ucho. Ani sebou necuknul, čekal to.
„Nebuď drzej,“ utrhla se na něj. „Uděláš, jak se ti řekne nebo tě tu nechám zavřeného na zbytek dne. Tak a teď pojď.“ Chytla ho za ruce a táhla kupředu.
Zamračil se, napadlo ho se jí vyvléknout, ale to nemělo smysl. Mohla by ho tam vážně znovu zavřít a on byl teď zvědavý na toho cizince. Zvlášť když byl ten pach kouzel čím dál silnější, jak procházeli tím stinným koridorem dál a dál.
Muž, který tam na ně čekal byl poměrně vysoký, oblečený do toho nejpodivnějšího obleku jaký kdy Remus viděl. Byl sametový, tmavě rudé barvy se spletitou zlatou výšivkou kolem manžet a klopů.
Jeho kravata byla půlnočně modrá. Musel být skutečně velmi starý – vlasy měl bílé jako sníh a měl neskutečně dlouhé vousy, které mu sahaly až po pupík. Jakkoli zvláštně vypadal, Remus se ho nebál, tak jako se bál ostatních dospělých. Měl laskavé oči, a jak se k němu blížily, zpoza půlměsícových brýlích se na Remuse usmíval. Podal mu ruku: „Pane Lupine,“ pronesl ten starý pán mile, “rád Vás poznávám.“
Remus na něj uchváceně zíral. Nikdo předtím ho ještě neoslovil s takovým respektem. Skoro mu to bylo blbý. Jak potřásl tomu pánovi rukou, ucítil elektrické pálení, skoro jako šok od baterky.
„Dobrej,“ zíral.
„Já jsem profesor Brumbál. Zajímalo mě, jestli se ke mně připojíte, chci se projít kolem pozemků? Venku je tak hezky.“
Remus vzhlédnul k Tetě, která přikývla. To samo o sobě stálo za to promluvit si o škole se starým, zvláštně oděným neznámým chlápkem – nikdy mu nedovolovala jít ven při úplňku, ani s doprovodem.
Pokračovali skrze několik dalších koridorů, jenom sami dva. Remus si byl jistý, že Brumbála nikdy předtím ve Svatém Edmundovi neviděl, ale Brumbál se očividně vyznal a věděl kudy kam. Když byli konečně venku, Remus se zhluboka nadechl, jak ho zahltily teplé letní paprsky. ‚Pozemky‘ jak jim Brumbál říkal, nebyly moc rozsáhlé. Kus zažloutlé trávy, kde kluci hráli fotbal a malá teráska s plevelem prorůstajícím skrze praskliny.
„Jak se cítíte, pane Lupine?“ Zeptal se ten stařec. Remus pokrčil rameny. Cítil se stejně jako vždycky hned po tom. Rozbolavělý a neklidný. Brumbál se na něj neutrhnul pro jeho nevýřečnost, jednoduše se na něj dál usmíval, jak pomalu procházeli podél plotu.
„Co chcete?“ Zeptal se Remus konečně odkopávajíc kamínek, co mu ležel v cestě.
„Předpokládám, že už trochu tušíte,“ odpověděl Brumbál. Sáhnul si dp kapsy a vytáhl hnědý papírový pytlík. Remus ucítil citronový šumák a samozřejmě hned na to mu Brumbál nabídl bonbón. Vzal si ho a strčil do pusy.
„Jste kouzelník,“ odpověděl prostě, „jako můj táta.“
„Pamatujete si na svého otce, Remusi?“
Znovu pokrčil rameny. Moc si ho nepamatoval. Všechno, co dokázal z paměti vyplodit byla postava vysokého hubeného muže v dlouhém hábitu, jak se nad ním tyčí a pláče. Předpokládal, že to byla ta noc, kdy byl kousnutej. Tu si pamatoval dobře.
„Byl kouzelník,“ pronesl Remus, „mohl dělat různé věci. Mamka byla normální.“
Brumbál se na něj pousmál.
„Takhle ti to řekla Teta?“
„Něco jo. Něco jsem už věděl. Teď už je stejně mrtvej, skončil to.“
To vypadalo, že Brumbála trošku zaskočilo, což Remuse potěšilo. Bylo to svým způsobem něco, na co mohl být hrdý. Na svojí tragickou minulost. Na svého otce moc často nemyslel mimo přemýšlení nad tím, zda by se zabil, kdyby Remus nebyl kousnutý. Pokračoval: „Mamka není mrtvá. Jenom mě nechtěla. Tak jsem tady.“ Podíval se kolem dokola. Brumbál se zastavil. Byli teď až na samém okraji pozemků, u velkého černého plotu. Bylo tu uvolněné prkno, o kterém nikdo nevěděl. Kdyby chtěl, mohl by jím Remus proklouznout a dostat se tak na hlavní cestu, která vedla do města. Nikdy nesměřoval nikam konkrétně, jenom se toulal a čekal, než ho vyzvedne policie a vezme ho zpátky. Bylo to lepší než nedělat nic.
„Líbí se ti tady?“ Ptal se Brumbál.
„To si sakra piště, že ne,“ odfrknul Remus. Zvídavě kouknul na Brumbála, ale za hrubost potrestaný nebyl.
„Nemyslel jsem si,“ podotknul stařík, „Slyšel jsem, že jsi docela potížista, je to tak?“
„Ne nijak horší než ostatní.“ Řekl Remus. „Jsme ‚problémový‘.“
„Jistě, chápu.“ Brumbál si hladil vousy, jako kdyby Remus řekl něco znatelně podstatného.
„Máte ještě bonbón?“ Remus v očekávání natáhl ruku. Brumbál mu podal celý sáček a Remus ani nemohl uvěřit svému štěstí. Ten starý blázen byl úplná měkkota. Tentokrát pastilku rozkousal, vnímal, jak mu skřípe mezi zuby jako sklo, šťáva se mu rozprskla na jazyce jako ohňostroj.
„Řídím školu, víš. Stejnou školu, do které chodil tvůj otec.“
To Remuse rozhodilo. Spolknul svůj bonbón a podrbal se na hlavě. Brumbál pokračoval: „Je to velmi speciální druh školy. Pro kouzelníky, jako jsem já. A jako jsi ty. Chtěl by ses naučit čarovat, Remusi?“
Remus horlivě zavrtěl hlavou. „Jsem na to moc dutej,“ řekl jasně. “Nedostanu se.“
„Jsem si jistý, že to vůbec není pravda.“
„Zeptejte se jí,“ Remus cuknul hlavou zpátky směrem k té vysoké šedivé budově, kde čekala Teta. „Dokonce sotva umím číst. Jsem hloupej.“
Brumbál se na něj dlouze zadíval.
„Neměl jste moc lehký start do života, pane Lupine, to je mi líto. Znal jsem vašeho otce – jenom trochu – a jsem si jistý že by nechtěl… no nic. Jsem zde abych Vám nabídl něco jiného. Místo mezi svými. Možná i způsob, jakým ventilovat všechen tenhle váš vztek.“
Remus na něj upřeně zadíval. Jaký už to udělá rozdíl, ve kterém domově bude. Teta mu nikdy nedávala sladkosti a ani nevoněla jako kouzla. Děti v Brumbálově škole nemůžou být horší než kluci ve Svatém Edmundovi, a jestli jo, tak teď se alespoň uměl sám za sebe postavit. No ale. Vždycky tady bylo to ‚ale.‘
„Co moje epizody?“ založil ruce na hrudi. „Jsem nebezpečný, víte.“
„Ano, Remusi. Vím,“ odpověděl Brumbál smutně. Položil Remusovi něžně ruku na rameno. „Uvidíme, co vymyslíme. Nechte to na mě.“
Remus ho setřásl a pustil se do dalšího citronového šumáku. Zpátky došli beze slova, oba spokojení, že teď už si rozumí.