Chapter Text
⚡
V jeho životě plném pádů a vzestupů nastalo nepříjemné období; žena, o které si myslel, že s ní bude prožívat vzácné nekonečno, zmizela na svém Nimbusu 3000 mezi ostatní profesionální hráčky Hollyheadských Harpyjí a do toho mu navíc táhlo na třicet. Pro muže není dobré, když je ženy opouští a už vůbec ne ve věku, kdy sami o sobě přemýšlí jako o prošlém zboží.
Dobře, možná se na svět díval až moc černě. Teprve před týdnem oslavil své pětadvacáté narozeniny, takže se ve skutečnosti mohl stále pyšnit tím, že byl docela mladý proutek, ale on to tak zkrátka nevnímal. S odchodem Ginny mu připadalo, že pro něj už neexistuje další šance na lásku a toho se držel tak silně, až ho začínaly bolet ruce. A záda. A nohy. A celé tělo, jelikož mu dal poslední polapený smrtijed toho dne zabrat.
S Rabastanem Lestrangem bojovali celé hodiny. Nechápal, kde se to v tom štíhlém dlouhánovi bralo, že měl takovou kapacitu magie, se kterou si Harry zkrátka nedokázal poradit. Kdyby mu nepřišel na pomoc Ron a nekryl mu záda, nejspíš by se z Chlapce, který přežil stal Muž, který hodně rychle zemřel.
Už jen z toho důvodu musel Rona pozvat na skleničku k Děravému kotli, aby společně oslavili svět bez temnoty a především neopomenutelnou přátelskou výpomoc, bez které by Harry zemřel už před čtrnácti lety. A pak před třinácti, jedenácti a vlastně pokaždé, protože ve třech se to lépe táhne a on to dobře věděl. Za svůj život byl zavázaný nejen Ronovi, ale také Hermioně Grangerové-Weasleyové.
Ta ale u Děravého kotle neseděla, neboť trhala partu, ale na tom nezáleželo. Kdyby se tam však toho večera objevila, jistě by se Harryho život začal ubírat zcela jiným směrem. Ona ale nepřišla, proto mu krk musel zachránit někdo jiný, ale to předbíháme.
Ron si objednal poslední skleničku. Potřeboval se po tom dlouhém dni vyspat a také vysprchovat, neboť se i on při boji s Lestrangem zapotil. Harry trval na tom, že ještě chvíli zůstane, neboť bylo co slavit, proto se posléze rozloučili a zrzek ho s pozdravem opustil, aby se přemístil do jejich bytu v mudlovské čtvrti Londýna.
Harry popíjel svou whisku, přemýšlel nad uplynulým dnem a ležérně se hlavou opíral o svou dlaň. Rozhodně byl spokojený; co se tak vědělo, posledním smrtijedem na svobodě byl opravdu Lestrange, takže mohl celou tuto věc uzavřít a věnovat se dalším důležitým věcem.
Ani si nevšiml, kdy se u něj objevila žena se skleničkou v ruce.
„Ahoj Harry,“ pozdravila ho. Tykalo mu tolik lidí, že už mezi nimi nepoznal staré známé. Tuto blondýnku si ale pamatoval, jen netušil, kam ji přiřadit. Možná ji vídal v Bradavicích? Těžko říct.
„Ahoj?“ pozdravil ji nejistě. Blondýna se roztomile usmála a položila před něj skleničku whisky. Pomyslel si, že je to nejspíš servírka, přestože byla oblečená docela jinak, než Susan opodál.
Uchopil skleničku a na ženu se vděčně usmál. Alespoň si nemusel chodit pro pití, už tak ho bolely po celém tom dni nohy.
„Děkuju ti…,“ odmlčel se ve snaze zjistit její jméno. To ale nezjistil, neboť se k nim přiřítila dlouhonohá černovláska v kalhotách s vysokým pasem a saténové halence. Podpatkem, který byl tak tenký, že ho Harry sotva viděl, dupla na blondýnčinu nohu a zlostně na ni pohlédla.
„Cos mu tam nalila?“ vyjela po ní. Harry vytřeštil oči a pustil skleničku. Už se to dělo zase.
Blondýna zalapala po dechu. Tvářila se nadmíru vyděšeně, když proti ní stála černovlasá žena, které však Harry neviděl do tváře a nemohl tak vědět, kdo se staral o jeho blaho.
„Já-nic-já-ne…,“ soukala ze sebe obviněná. Černovláska vytáhla svou hůlku a připíchla ji k blondýnčině dlouhému krku.
„Vypadni od něj a to pití si vypij sama,“ zasyčela varovně.
Až tehdy po hlase poznal, o koho se jedná a dokázal si tak část obličeje, kterou viděl, spojit se jménem. Kdyby mohl ovládat své tělo, brada by mu neuvěřením spadla až do klína, ale byl tak šokovaný, že se nezmohl vůbec na nic.
Beze slov sledoval blondýnu, jak popadla skleničku, otočila se na nízkém podpatku a odešla od nich pryč, přičemž zlatavou whisky nalila do nejbližšího květináče. I na tu vzdálenost viděl, jak se kolem květiny zvedl růžový opar a její listy začaly třepotat směrem k ženě, která pravděpodobně připravila lektvar lásky. Tak alespoň ta kytka ji toužila obejmout.
Parkinsonová se konečně obrátila čelem k němu a z výšky na něj shlédla.
„Lektvar lásky?“ povytáhla obočí. Myslela si, že Pottera chrání před jedem. Harryho však mnohem víc než obsah skleničky a název lektvaru zajímalo, proč mu přispěchala na pomoc, přestože se během školních let chovala, jako by ho ze srdce nenáviděla.
Mlčky přikývl. Nebylo to poprvé, ani podruhé. Od rozchodu s Ginny mu chodily samé zajímavé balíčky, dokonce i do kávy v práci mu sem-tam někdo něco nalil. Poslední dny se ale snažil na tyto věci dávat pozor, neboť naposledy mu musela Hannah Abbotttová u Svatého Munga vyplachovat žaludek, a to už znovu zažívat nechtěl.
Než se vůbec přiměl k dalším slovům, ohlédl se přes rameno. Zcela jasně tak mohl vidět o kus dál Daphne Greengrassovou a Millicent Goyleovou, které seděly u stolu kousek od něj. Odtušil, že právě odtamtud Pansy přiběhla.
„Čím jsem si to zasloužil?“ zajímalo ho. Pohledem se vracel zpět k ní, přičemž ji očima sjel od špiček bot až k uhlově černým vlasům.
„Nezasloužil, ale už se zkrátka stalo,“ odsekla rázně, pak si ale všimla, že před ním stála prázdná sklenička. „Ty jsi už něco pil?“
Nechápal, proč ji to zajímá. Whisky si objednal i donesl ke stolu sám, proto měl jistotu, že uvnitř žádný lektvar být nemohl. Parkinsonová se ale tvářila celkem nedůvěřivě.
„Samozřejmě, jinak bych tu neseděl,“ odpověděl s nepatrným úsměvem na rtech, který měl na svědomí především alkohol v jeho krvi. Právě ten zavinil, že promluvil ještě jednou: „A trvám na tom, aby sis ke mně sedla a jako poděkování přijala pozvání na skleničku.“
Zorničky se jí rozšířily překvapením. Nejistě pohlédla ke stolu, odkud ji sledovaly Daphne s Millie s podporujícími úsměvy. Jako znamení toho, že ji jedna sklenička přeci nezabije, se k Potterovi posadila a nechala ho, aby mávl na Susan, která jim po několika minutách donesla dvě sklenky whisky.
Panovaly mezi nimi nejisté pohledy, kterým se zkrátka nedalo vyhnout. Pansy, plná očekávání a nadšená, že sedí u stolu právě s Vyvoleným, se pokoušela nepousmát a Harry, jenž usilovně přemýšlel nad tím, proč ho zachránila před lektvarem lásky, jen prázdně hleděl na plnou skleničku. Nakonec to byla právě Pansy, kdo whisky pozvedl do vzduchu mezi ně.
„Tak na co si chceš připít, hrdino?“ nadhodila dobíravě, což ho donutilo k neveselému úšklebku. Jak on nenáviděl, když ho tak lidé oslovovali. Od Parkinsonové to navíc znělo jako neskrývaný výsměch.
„Na to, že jsi poprvé v životě za hrdinku ty,“ vrátil jí to škádlivým tónem. Rudé rty se zvlnily do mnohem širšího úsměvu, čímž odhalily malé rovné zuby.
„Tak na mě,“ naparovala se vesele, zatímco o sebe sklenky hlasitě cinkly a oba je následně přisunuli ke svým rtům. Stačily dva loky a sklenička Parkinsonové byla prázdná, proto se ostatně zvedla, aby mohla odejít zpět za kamarádkami.
„Počkej,“ zastavil ji nejen slovně, ale i nataženou rukou, která se letmo dotkla té její. Dva páry skoro stejně zelených očí se setkaly a jakási mocná energie způsobila, že při jejich doteku oba pocítili příjemné šimrání.
„Hm?“
Harry se nejistě rozhlédl kolem sebe. Všiml si, že ho ženy různého věku pozorují a nesouhlasně vrtí hlavou nad tím, že právě vypil skleničku zrovna s ní. Pochopil, že bude potřebovat po zbytek večera její společnost, aby se nemusel bát škodlivých drinků a všeho možného, co si pro něj mohly připravit.
„Mohla bys tu ještě tak půl hodiny posedět? Jen to dopiju a půjdu pryč,“ oznámil, aby pochopila, že za tím nehledá nic víc.
Pansy ochotně přikývla a vrátila se na místo, kde předtím pár minut seděla. Upírala na něj smaragdový pohled a čekala, jestli Vyvolený znovu promluví, ale ten byl popravdě rád, že neseděl sám a nemusel tak čelit pudům žen kolem sebe. Proto ostatně usoudila, že rozhovor musí i protentokrát zavést ona.
„Děje se to často?“ zajímalo ji, když pochopila, o co Potterovi šlo.
„Od rozchodu s Ginny téměř denně,“ přiznal. V jeho hlase bylo znát, že z toho není zrovna nadšený.
„Pak by sis měl najít novou přítelkyni, aby všechny ty ženy pochopily, že nemají šanci. Pokud ovšem nechceš být obětí lsti,“ pokrčila nakonec rameny. Harrymu se rozzářily oči. Ten nápad, se kterým zcela nevinně ukázala právě na sebe, mu v tu chvíli připadal tak dokonalý, až mu kvůli tomu nedošlo, že se řítí do hadí jámy, ze které se jen těžko bude v budoucnu škrábat ven.
„A co kdybych…,“ dramaticky se odmlčel, zatímco pozoroval, jak se Pansy na své židli zavrtěla a upřeně na něj pohlédla, „jen předstíral, že s někým chodím?“
Věnovala mu znamenité pokývání hlavou. „To by asi šlo, ale která z nich by snesla to, že ji budeš mít rád jen na oko, hm?“
Harry se zoufale rozhlédl kolem. Mezi známými i neznámými tvářemi nenašel žádnou, která by se na něj nedívala. Jak řekl kdysi Snape, on byl zkrátka celebritou, ale teď se mu to vůbec nehodilo. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby se začal na veřejnosti ukazovat s někým, s kým se neměli v lásce. Ostatně právě proto nakonec zabrousil pohledem zpět k Pansy a blahosklonně se usmál.
„Já?“ povytáhla obočí. Přikývl. „A co tě, promerlina, vede k tomu, že bych o to snad stála?“
Dobře věděl, kam udeřit. Pansy Parkinsonovou stále neměla spousta lidí ráda za to, co kdysi řekla během Bitvy o Bradavice. Navíc s tím, jak se stále držela v blízkosti zmijozelských, vyzdvihovala čistotu své krve a navíc chodila navštěvovat své rodiče do Azkabanu, své reputaci vůbec nepomáhala.
„Blýskneš se v očích veřejnosti,“ nadhodil zcela vážně Harry a zkoumavě přitom zkoumal její reakci. Ano, na tohle Pansy Parkinsonová slyšela.
„A co z toho budeš mít ty?“
Stačilo, aby očima zatěkal po všech ženách v Děravém kotli, a už měla v odpovědi jasno. Odpovídat nemusel.
„Dobře, řekněme, že bych to přijala,“ přemýšlela nahlas Parkinsonová, „ale to znamená, že spolu budeme muset trávit dost času. Navíc to musí vypadat, že spolu doopravdy chodíme. Myslíš si, že na to máš dostatečnou kuráž?“ zkoušela ho.
„Na lhaní není potřeba kuráž,“ pravil moudře, čímž ji donutil ke smíchu.
„Nemluvím o tomhle, ty troubo,“ sesadila ho. „Mluvím o tom, že pokud chceš předstírat, že někoho máš rád, musíš to dávat najevo. Lhát nejen veřejnosti, ale i svým přátelům,“ upřesnila. To ho popravdě vůbec nenapadlo, ale po jejích slovech pochopil, že lži musí být dokonale promyšlené a nesmějí mít žádnou skulinku.
Zkusil si v duchu představit několik situací, kdy by musel Ronovi nebo Hermioně tvrdit, že Parkinsonovou miluje a že to s ní myslí zcela vážně. Sám sebe ve svých myšlenkách nedokázal uklidnit, a tak každá z nich končila jeho neskrývaným pobavením, když ho přátelé odhalili. Aniž by si to uvědomil, začal se pobaveně culit i v realitě, v níž na něj Pansy hleděla s vráskou mezi obočím.
„Vidíš, na tohle prostě nemáš,“ nadhodila a nadzvedla se ze židle, aby odešla. Rozhodně měla lepší věci na práci a potřebovala se věnovat i svým kamarádkám, které na ni čekaly u jejich stolu.
Harryho její slova doslova nakopla. Jelikož opravdu vstala a pro ostatní hosty Děravého kotle to vypadalo tak, že se v něčem neshodli, přestal racionálně uvažovat a vstal. Pak, aby dotáhl své konání k dokonalosti, Parkinsonovou chytil kolem pasu a přede všemi ji nenasytně políbil, až se jí z toho podlamovala kolena.
Cvaknutí fotoaparátu v rukách Michaela Cornera bylo jen třešničkou na dortu, který svým téměř dokonalým plánem upekl.