Archive of Our Own

Nezačalo to nevinně, vůbec ne. Začalo to trapně, zmatečně a vyloženě nekomfortně, jako všechny konverzace které Mojmír kdy s Alojsem Marvalem vedl. Popravdě, konverzací s panem filantropem neměl, a i pro to to Mojmíra tak překvapilo (a vyděsilo) když se objevil na prahu jeho skromného bytu.

„Dobrý večer Mojmíre. Šel jsem kolem a rozhodnul jsem se navštívit svého oblíbeného zaměstnance. Jak vždy říkám, všechno se děje z nějakého důvodu a já věřím, že naše spolupráce v blízké budoucnosti vzkvete, jako prodej toaletního papíru při hrozbě pandemie. Doufám že tvůj time on air půjde exponenciálně nahoru! Co by jsi řekl na pozdní večeři v nějakém kouzelném menším podniku, podpořit zdejší mikroekonomiku a pohovořit si o vaší budoucnosti v rádiu?”

„Eeeem.” pronesl Mojmír, už v pyžamu připraven na spánek po dlouhém dni stráveném s Urielem v terénu. Bylo až neuvěřitelné k jak moc hloupým případům je volají. Dnes ku příkladu přijeli za ženou, která byla přesvědčená že jí kvůli děravosti mizí jídlo z lednice. Stačil jeden pohled na jejího provinilého manžela aby byla “děravost” vyřešena.

„Pane starosto já… víte co? Už jsem po večeři, a teď, když mě omluvíte, bych docela rád si šel leh-”

„O ho ho ho, ale zajisté, respektuji vaše hranice a preference. Všechny vaše preference. Dobrá tedy, domluvíme se na meeting, třeba, zítra, kolem oběda?” Starosta mírně naklonil hlavu do prava, jenom aby pokračoval šeptem.

„Miriam, zruš mi tu schůzku se zastupitelstvem a přidej oběd s Mojmírem Plamatým. Cože? Ne, to rozhodně ne, půjde o schůzku ohledně jeho práci v rádiu, co? Ne, vůbec ne, Miriam, are you listening? Prostě jenom-”

Možná to byla jenom halucinace, napadlo Mojmíra když viděl starostova vzdalující se absurdně namakaná záda, jak se kynklají sem a tam směrem ke schodům. Vlastně, říkal si dál když zabouchnul dveře a plížil se do své ložnice, to byl sen, rozhodně, tohle bylo naprosto bizarní i na Díru i na starostu Marvala. Až tohle uslyší Uriel, napadlo ho když si lehnul a jakmile jeho hlava spadla na polštář, spal.

.

Mojmír se v duchu modlil že je tohle všechno jenom sen, protože si připadal opravdu nemístně když seděl naproti starostovi u jednoho stolu a poslouchal ho tlachat o ničem. V hlavě měl prázdno jenom se snažil vzpomenout si jak se do téhle situace sakra dostal a na to jak se nenápadně vypařit na cigáro.

Neměl do toho černýho bouráku vůbec lízt. Ale jakmile před nimi auto zastavilo Uriel tak hystericky vykřiknul a začal prohlašovat že jde o vládní únos tak neuvěřitelně pateticky že tam na truc proti svému lepšímu vědomí a svědomí nastoupil.

„Pan Kopýtko nejede s námi?” zeptal se řidič ve slunečních brýlích, s černou čapkou kterou podle Mojmíra nosili jenom pikolíkové v amerických filmech.

Uriel… vypadal nervózně. Pohledem těkal mezi řidičem a Mojmírem. Nakonec se jeho oči usadili na Mojmírovi, párkrát mrknul, jako kdyby nad tím doopravdy přemýšlel, než zkřivil nos, až mu septum poskočilo a zaprskal.

„Nemám potřebu se nechat vyslýchat. Děkuji. Ne. Mojmíre, pokud se do dvou dnů neobjevíš, vyhlásím po tobě celostátní pátrání. I když. To už bude pozdě.” Kysele se usmál, tak jak to umí jenom Uriel, na což Mojmír nemohl odpovědět jinak než stejně.

„Doufám že už tě nikdy neuvidím.”

Ale neseděl v autě, seděl v nějakém podniku kde to vypadalo jako že utratí celou svoji výplatu a ještě se ani nenají.

„No ale dost small talku. Mojmíre, nejdřív mě nech ti zpětně popřát happy pride month a dovol mi ti na známku solidarity prozradit že i já sám jsem v mládí měl svižnou pansexuální fázi plnou experimentu.”

„Aha,” odpověděl Mojmír napůl podezřívavě a napůl nepřítomně protože nikdo při smyslech nemohl seriózně Alojse Marvala poslouchat a nepřijít o zdravý rozum. Až na Uriela, vzpomněl si Mojmír. Uriel se doslova rochnil v každém jeho rozhovoru a hledal podprahová sdělení která prokazují velké vládní spiknutí a jeho mimozemský původ.

„No ano je to tak. Nicméně, chci si s tebou pohovořit o tvém comebacku do rádia, posluchačům chybíš, Mojmíre, zejména mladé LGBT friendly a queer mládeži. Potřebujeme víc representation, víc otevřenosti, a hlavně, víc podcastů.”

Ano, bylo to tady, Mojmír zcvoknul protože co se to teď sakra dělo. Starosta vypadal tak spokojeně sám se sebou že mu málem prošlo když řekl naprosto cokoliv, ale tentokrát se Mojmír stihnul ozvat ještě před tím, než k tomu došlo.

„Podcasty? O čem se to tady bavíme? No, myslím že Černá díra byl vlastně takový podcast, třeba kdyby byl obnoven tak-”

„Aaaaah ano! Černá díra s naším drahým panem Kopýtkem!” skočil mu starosta do řeči jako kdyby se nechumelilo.

„Samozřejmě chápu tvojí desire sdílet s tvým partnerem něco tak exciting jako je nový podcast, ale Uriela z něj bohužel budeme muset vynechat, posluchači na něj neměli pozitivní reakce-” tentokrát starostu přerušil Mojmír, kterému opožděně dotekla jeho slova.

„Jak jste to nazval Uriela?”

Mojmír nebyl hloupý. Mojmír byl docent, sakra, moc dobře věděl že slovo partner se v kontextu práce, jakou vykonával on a Uriel používala relativně běžně, ale kontext tohohle rozhovoru už obsahoval slova jako LGBT, queer a otevřenost. Cítil že rudne, což bylo absolutně proti jeho vůli a stejně tam bylo vedro a vůbec.

„Partner? Životní partner? Přítel? Kluk? Boyfriend? Milenec?” Mojmír nemohl uvěřit svým uším.

„Však víš jak to myslím, chci říct že jste můj nejoblíbenější gay couple v Díře! Zbytek jsou pochybní mamlasové, doslova, vůbec né tak alt jako vy dva.”

Starosta se napil svého vína, mezitím co se Mojmír silně štípal do ruky aby se probudil.

„Pane starosto, chápu to dobře že máte za to že jsme… že spolu s Urielem… chodíme?” to slovo znělo z jeho úst zvláštně. Mimozemsky.

„A ne snad? But no judge, no judge, jak říkám podporuju vás, jsem ally.”

„Pane starosto, tady muselo dojít k nedorozumění, já a Uriel jsem sotva kamarádi, natož aby jsme spolu-”

„Huh? Skutečně? No, když to říkáte. Chápu že někdo nemá, eh, příznivé podmínky pro come out, ale až budete připraveni, pokuste se být v rádiu, ideálně během živého vysílání.”

„Ne, pane starosto, my spolu nechodíme ani v tajnosti.”

„Opravdu? Well, musím tě Mojmíre v tom případě informovat že tohle není date.”

„Já, sakra, ne, já ani nejsem, no, jak jste na to přišel?” Mojmír div nevyskočil od stolu, tohle bylo prostě neslýchané, absurdní, neskutečné, připadal si jako ve snu. Úplně viděl Uriela až se tohle dozví. Možná se mu vysměje, možná rychle změní téma, Mojmír ani nevěděl jestli mu to chce říct, ale už věděl že mu to řekne.

„Jak jsem na to přišel? Ale Mojmíre, vaše chemistry se nedá zapřít, je to jako dívat se na Romea a Julii! Jste enemies to lovers rovný Medvědům od Kolína, nebo jako Šíleně smutná princezna a princ Václav! Když jsem vás poprvé viděl si meaningfully zíráte do očí, otevřel jsem šampaňské! Ale když teda nejste spolu… měl bych ti dělat dohazovače? To bych dokázal, jistě v tom budu přirozený talent, můžu vám zorganizovat schůzku a-”

Tentokrát Mojmír opravdu od stolu vyskočil, cítil že je rudý až na zadku a rozhodně se mu muselo kouřit z uší.

„Už musím jít. Na viděnou.”

Rychlou chůzí odešel z podniku a už mezi dveřmi si vytahoval cigáro.

.

„Tak přece jsi se objevil,” Uriel se otočil na své kancelářské židli a málem spadnul.

„Co ti starosta. Chtěl?”

„Nic, vůbec nic a už se o tom nikdy bavit nebudeme.”

...

Uriel přišel za Bobinou pro nějaká relativně snadno získatelná data, jejichž získávání se mírně zkomplikovalo a prodloužilo o zhruba dvě hodiny, což nebyla dostatečná doba na to vrátit se do kanceláře a něco s Mojmírem odpracovat a tak mu napsal že se zdrží a i přes jeho značné protesty že potřebuje alespoň trochu pomoct s papírováním, že to vždycky dělá nakonec sám a že ho už opravdu nebaví jak se z toho Uriel pořád vykrucuje, zůstal Uriel u Bobiny. Napadlo ho, že možná moc mluví, ale věřil, že to Bobinu neobtěžuje a že jí dává vítané intelektuální osvěžení.

„-no a Mojmír. Víš, poslední dobou spolu trávíme opravdu hodně. Času. A mám dojem že to na něj má snad neblahé. Následky. Opravdu se poslední dobou chová docela zvláštně, zajímalo by mě jestli si snad někoho. Nenašel.” Zamyslel se nahlas. Popravdě ho ta myšlenka iritovala. Kdokoliv kdo by rušil Mojmíra od jeho práce víc než hry a metalová muzika by byla katastrofa, už takhle bylo složité s ním pracovat. Tím to bylo.

Bobina se na něj podívala přes svoje popelníku podobné brýle (Uriel si byl skoro jistý že bez nich nevidí ani na krok a Mojmír jednou viděl jak bez nich místo počítačové myši nahmatala jablko).

„Jak to pro pána myslíš Urieli?”

„Co jak myslím?”

„Jestli si snad někoho nenašel?”

„No, poslední dobou je zamlklý… moc nemluví… dívá se jakoby do prázdna… občas ho přistihnu jak… se pýří.”

Bobina se na něj dále dívala jako kdyby říkal něco špatně.

„Myslím si že si našel. Ženskou.” málem se poblil když to říkal. Prostě mu to nešlo přes jazyk a představa Mojmíra s nějakou ženou se mu jaksi příčila. Z pracovních důvodů.

„Urieli,” Bobina si sundala brýle úplně a k Urielově zmatení si protřela kořen nosu.

„Urieli… já jsem sice stará, ale teploušové mi nevadí.” Uriel vyvalil oči.

„Co prosím?” jeho hlas vyskočil zhruba o tři oktávy nahoru. Úplně slyšel Mojmíra jak se tomu směje, podvraťáka jednoho zákeřného.

„Očividně spolu něco máte, mě to nevadí, opravdu ne ale musíš mi pro lásku sukuní přestat lhát.”

„Já… já… Bobino, co to pro všechny neidentifikovatelné létající předměty vykládáš?”

Na moment si hleděli do očí, v napjatém tichu kdy každý z nich čekal kdy se ten druhý rozesměje a oznámí, že to byl jenom vtip. Ale po chvíli něco píplo na displeji za Bobinou která se zase otočila a začala do počítače něco ťukat.

Jak jí to mohlo jenom napadnout? On a Mojmír, bylo to směšné. Každý přece věděl že čas od času mít homoerotické sny nebylo vůbec podstatné, a kdyby jak bych o nich mohla Bobina vědět když Uriel nic takového samozřejmě neměl. Nikdy. Ani jednou.

Bylo to opravdu prazvláštní, že se takhle inteligentní žena nechala svést na scestí klamnými indiciemi jako byly občasné rozsáhlé monology na téma Mojmír, které Uriel také neměl a i kdyby, znovu, tak to nebylo podstatné protože si vždy jenom stěžoval na to jak je… Mojmírovitý.

Opravdu, jediný způsob jak by mohl Mojmír Uriela přitahovat bylo že ho odpuzoval tak strašně moc až se to přehouplo v náklonnost.

Už se chystal tohle všechno Bobině sdělit, když se k němu znovu otočila a úplně Uriela odzbrojila slovy:

„Pravda je tady uvnitř Urieli. Zamysli se, sakra.”

To bylo tak strašně patetické až z toho bylo Urielovi špatně.

„Já ti nerozumím. Snažíš se snad naznačit že já a Mojmír jsme ve vztahu a já ti o tom neřekl? Obě z těchto. Stanovisek. Jsou nesmyslná. Něco takového bych ti řekl.” Bobina podezřívavě nadzvedla obočí.

„Krom toho je to samozřejmě naprosto bizarní stanovisko. I kdybych byl cokoliv jiného než heterosexuál Mojmír by byl ten poslední, poslední na seznamu mých nápadníků. Kdybych hledal muže, hledal bych někoho zábavného, spolehlivého, chytrého a předně uvědomělého.” na důraz svých slov Uriel vystrčil bradu. Bobina na něj dál hleděla.

„Opravdu!” vyjekl.

.

Mnohem později, když seděl v kanceláři a doopravdy dělal nějaké papírování, přišel Urielovi email. Byl od Bobiny a byl v něm jeden jediný odkaz. Když ho Uriel rozkliknul objevil se na jakési pochybné stránce.

„Za co se právě teď považuješ?” ptala se ho stránka. Odpovědi se sestávaly z takových slov jako gay, bisexual a nebo rovný.

Uriel se pro sebe usmál. Rovný, zakliknul rozhodnutě. Však on Bobině ukáže.

„Cítil jste někdy city k příslušníkovi stejného pohlaví?”

Co to bylo za hloupou otázku? Zakliknul že to nebylo nic vzrušujícího, svého otce měl relativně rád a ten byl stejného pohlaví, no ne?

„Cítil jste někdy city k příslušníkovi opačného pohlaví?”

Kdo by měl na něco tak povrchního čas, Ne.
Test měl dohromady asi dvacet otázek, jedna banálnější nez ta druhá. Samozřejmě že si připadal komfortněji v přítomnosti mužů, samozřejmě že více esteticky oceňoval muže, byl snad jeden z nich, no ne? Bylo to celé banální, až do chvíle kdy Uriel odeslal dotazník a odpověď, kterou mu přinesl byl nápis v záplavě třpytek: Gratulujeme, jste gay!

Uriel na to nevěřícně zíral. Všechny jeho odpovědi byly vyloženě heterosexuální! A vůbec, co má tenhle hloupý dotazník pro puberťáky co dělat s jeho autentickou sexualitou?

Tohle všechno se mu honilo hlavou když se za ním otevřely dveře.

„Donesl jsem ti tu cikorku Urieli, ale jestli si budeš zase ztěžovat že není dost sladká když jsi mi doslova řekl ať tam cukr nedávám tak si mě nepřej.” Pronesl Mojmír za jeho zády zatímco Uriel kvapně zavíral všechna možná a nemožná okna na jeho počítači.

Opravdu chcete zavřít stránku: Buzíci bez hranic? Vyskočilo na obrazovce. Uriel v beznaději zachrčel, neco zmáčknul a tak vehementně se otočil na Mojmíra až zapomněl pustit myš a strhnul počítač na zem spolu se sám sebou.

Hle, Uriel ležel na zemi vedle monitoru svého počítače stále blikal třpytivý nápis a Uriel doufal že ho teď, okamžitě, unesou mimozemšťané aby nemusel s Mojmírem mluvit.

„Co to sakra děláš?” hleděl Mojmír střídavě na něj a na obrazovku jeho počítače.

Uriel si nevinně odkašlal.

„Výzkum.”

.

Od té doby, pravidelně každé odpoledne obdržel email od Bobiny. Naučil se na ně klikat jenom když byl sám a věděl že Mojmír se dlouho nevrátí. Posílala mu chat roomy, články a blogy s takovými jmény jako Nebojte se vyjít ze skříně, Co dělat když mám zálusk na metaláka, Jak okouzlit nedosažitelného a konečně také Podpůrná skupina pro Dírské homosexuály. Začínal si myslet že přecenil Bobinu a její inteligenci.

...

Mojmír by mohl slyšet to protivné klik klak uprostřed noci a věděl by co bude následovat.

„Osmdesátý čtvrtý rozhovor s docentem Mojmírem Plamatým. Můj drahý Mojmíre, jak se vám daří?” špatně se to přiznávalo, ale měl z ní už něco co bylo podobnější strachu než respektu. Ale taky byl vychovaný na koncertech tvrdé muziky, takže byl na strach relativně zvyklý.

„Výborně paní doktorko, děkuji za optání.” a teď přišel ten zvrat. Netušil jestli se má zeptat jak se má ona, nebo jestli se zeptat proč si ho zavolala nebo jestli má mlčet a počkat až něco řekne. Uriel by určitě věděl co říct. Vlastně by bylo divné kdyby nic neřekl, to by chtěl Mojmír popravdě vidět.

Očividně bylo správně za cé protože doktorka pokračovala. Proč jenom se Mojmír obklopoval lidmi kteří ho většinu času nepustí ke slovu byla dobrá otázka.

„Mojmíre, jistě vás zajímá proč jste tady. Nejde o nic vážného, potřebuji pouze aktualizovat vaši zaměstnaneckou složku. Většina zásadních informací bude předpokládám stejná, ale údaje jako zdravotní stav, nebo kontakt pro případ nouze se musí aktualizovat každý rok.”

Mojmír pohlédnul na papír před sebou popsaným celým jeho životem. Datum narození, výška, váha, trvalé bydliště a mnoho, mnoho dalšího.

Kolonku s životním stavem vyplnil jako nezávadný kus, ale rychle to škrtnul když viděl doktorčin výraz a přepsal na bezproblémový.

A teď na něj, jako pokaždé co kontroloval osobní údaje, zírala kolonka nouzového kontaktu. Od začátku jeho kariéry na zámečku zůstávala kolonka prázdná a trochu ho to bolelo ale měl dostatek toxické maskulinity aby se přesvědčil že ho to vlastně vůbec nezajímá a že ho to nijak neovlivňuje. Sen o usazení a sen o vyplnění téhle kolonky zůstane ještě dlouho jenom snem. Zajímalo by ho jestli ji měl Uriel také prázdnou.

Nechal pro to nouzový kontakt prázdný a podal papíry zpátky doktorce. S úsměvem podobným panterovi si je převzala a přelétla je pohledem. Její elegantní obočí se jemně nadzvedlo když přišla k té proklaté otázce která sem tam nedala Mojmírovy spát.

„Ale Mojmíre, můžete naprosto důvěřovat mojí diskrétnosti a vyplnit vaše údaje tak jak si vaše srdce žádá.”

Poslala přes stůl jeden papír s jednou nevyplněnou kolonkou zpět a Mojmír se zamračil.

Začínal mít silný pocit deja vu.

„Doktorko Belokory netuším o čem mluvíte.”

„Nebudu chodit kolem horké kaše Mojmíre, vím o vašem vztahu s, no, vrchním inspektorem Kopýtkem. Popravdě, jste to nejhůře utajované tajemství Zámečku a že těch tajemství je.” doktorka se zahihňala.

Mojmír netušil z které části toho prohlášení by měl být víc znepokojen. Pro zatím ale zatnul čelist a snažil se mentálně uklidnit. Nehodlal opakovat ten neslavný úprk od od pana starosty. Tak počkat.

„Paní doktorko nemůžete brát vážně všechno co vám starosta Marval řekne. Došlo k nedorozumění on-”

„Starosta Marval? Teď ovšem nevím o čem hovoříte vy Mojmíre.”

Mojmír, ke svojí opakované hrůze, znovu rudnul. Co se to pro všechno na světě dělo a proč se to děje zrovna jemu a proč zrovna s Urielem.

(Když nad tím později přemýšlel vlastně to malinko dávalo smysl. Trávili spolu hodně času i mimo práci, v práci spolu obědvali, Uriel občas chodil s Mojmírem kouřit i když si na ten zápach opakovaně ztěžoval a že se snad někdy občas smál s ním a ne jenom jemu a je snad pravda že sem tam se Mojmír zahleděl na svého kolegu déle, než měl v úmyslu, no a možná svůj pohled nechal volně klouzat po Urielově obličeji ale jenom pro to že se na něj objektivně prostě dobře dívalo a vůbec co je vám do toho.)

„Takže starosta s vámi o mě a Urielovi vůbec nemluvil?” ujišťoval se nadmíru zmatený Mojmír. Doktorka znovu svraštila obočí.

„Ne, a musím přiznat že jsem mírně uražena. Nečekala bych že váš vztah dříve zoficialníte u Alojse Marvala než u mne.”

Mojmír, neschopen slova otevíral a zavíral ústa jako kdyby byl snad nějaký kapr. Očividně se proti němu všichni spikli.

„No, já vám to odpouštím, můj drahý Mojmíre, a teď už šup, doplňte jméno Uriela ať váš mohu propustit.”

„Ne, to já nemůžu,”

„Nebuďte hloupý, přece o nic nejde. Tady na Zámečku jsme pokrokoví a jdeme s dobou. Myslíte si, že bych vás jinak přijala?” Podívala se na něj těma velkýma blištivýma očima.

Mojmír, v záchvatu mírné paniky zvednul tužku, do prázdné kolonky dopsal V.I. Uriel Kopýtko, odevzdal papír a znovu kvapně utekl z nepříjemné situace.

.

Musel mu to říct, s tím byl smířený, ale doufal že na to přijde vhodná příležitost. Ne že mu to bude muset vysvětlovat uprostřed nemocnice se zlomeným nosem.

„Jak to jako myslíš nouzový kontakt-”

„Urieli neječ, jsi v nemocnici,”

„Nouzový kontakt by se měl volat jenom ve chvíli, kdy skutečně jde o život, ty jsi očividně v naprostém pořádku! Jel jsem sem úplně zbytečně!” rozhazoval rukama a stále křičel.

Mojmír by byl taky naštvaný být na jeho místě. Uriel měl dnes volno, vzal si ho kvůli nějaké svojí Pararacionalistické akci (Mojmír byl pozvaný velmi pasivně a tak se rozhodnul že akci propracuje) když Mojmíra napadnul agresivní pacient. Muž který žil v představě že je Alfa samec a v každém jiném muži viděl hrozbu a tak když se nic netušící Mojmír přiblížil, dostal pár pěkných ran přímo do obličeje.

„No tak promiň, já za to nemůžu!”

„Nemůžeš? A kdo za to tak asi může, Mojmíre? No? Kdyby jsi nenosil ta sluchátka, tohle se ti vůbec nestane, jsi neopatrný, zbrklý a-”

„Raději mlč, Urieli. Jeď domů, jestli tě tak obtěžuju.”

Na to Uriel na chvilku zmlknul a významně na Mojmíra pohlédnul.

„No to si nemyslím. Chci zjistit, jaké přesně na mém par- ehm, kolegovi byli napácházny škody. Jenom tak se mě nezbavíš.” S tím si kecnul na židličku po straně postele a překřížil si ruce na hrudi.

Chvíli bylo ticho, než si Uriel značně trapně odkašlal.

„A… co ti vlastně všechno je?” ani neotočil hlavu jenom očima si Mojmíra našel. Zdálo se že to Uriel dělal často, zíral do blba/na blba pokud byl Mojmír zrovna ve výhledu.

„Mám zlomený nos, myslím že budu mít monokl a ještě čekám na vyšetření ohledně otřesu mozku. Prej to může trvat ještě hodinu, takže pokud se ti nechce čekat tak-”

„Ukaž prosim tě,”

Uriel se pohnul nepravděpodobně rychle. V jedné chvílí seděl na židli a v druhé se díval Mojmírovi přímo do obličeje z nekomfortní blízkosti. Mojmír se pokusil přirozeně vyhnout ale Uriel ho pohotově chytil za zátylek.

„Nevrť se. Stanovuji diagnózu.” A tak se Mojmír, zcela paralyzovaný, ani nehnul a zíral na Uriela. Snad si toho ani nevšimnul, ale podvědomě tušil, že se vzdálenost mezi nimi zkracuje. A zkracuje, a zkracuje, a-

„Nemáš otřes mozku.” oznámil Uriel a bez varování ho pustil. Mojmír sebou trhnul dozadu.

„Jo? A jak jsi na to přišel.”

„Vyčetl jsem to z tvojí aury.” odpověděl Uriel nepřesvědčivě, ale Mojmír byl momentálně rád za jakýkoliv námět k hádce který by odvedl jeho myšlenky pryč od Urielova podivně intimního dotyku.

„To teda jsi nevyčetl ani fň.”

„Ale vyčetl.”

„Nic jsi nevyčetl,”

A spokojeně se hádali až do příchodu mírně znepokojené sestřičky.

...

Jednoho pozdního odpoledne Uriel v poklidu kráčel do kuchyňky udělat dva šálky cikorky.
Obvykle k její přípravě zneužíval Mojmíra, ale zdálo se, že dnes má nějaký ten svůj depresivní stav, tak se pro jednou rozhodl ho nechat být. Byl totiž neobyčejně empatický a citlivý, jak bylo obecně známo. No, dobře, nalijme si čistého vína, ostatní byli Urielovi většinou ukradení. Ale Mojmír nebyl jenom tak někdo, byl to přece Mojmír! Uriel netušil co přesně to pro něj znamená, ale něco na tom bylo.

Už z poloviny chodby slyšel ty nervy drásající hlasy. V duchu zaklel když bral za kliku a pokusil se nastavit svůj nejvíc lehce otrávený obličej.

„-takže toliko k tom- ha! Aťko, někdo přichází.”

V kuchyňce seděl, kdo ví proč, Olbram a vykecával se se svým ochočeným diktafonem.

„Nazdar. Ol bra me.”

„Ajajaj, to je Uriel, ten deme-”

„Co tu pohledáváš, vrchní inspektore?” z nějakého důvodu to vůbec neznělo upřímně, ale Uriel to nehodlal řešit. Pro jednou.

„Tohle je společný prostor zaměstnanců. Můžu si tu dělat cokoliv… chci.”

Uriel zapnul rychlovarnou konvici, bez většího zájmu o další konverzaci. Jeho postoj Olbram očividně sdílel, protože plynule navázal konverzaci s diktafonem, tentokrát na téma Urielovy absolutní neslušnosti.

Zlom nastal ve chvíli kdy otevřel poličku s hrníčky.

Mojmír byl zvláštní, tuze zvláštní muž (říkal Uriel, ha ha) a stačilo jen pár týdnů ve společné kanceláři aby si jeden všiml, že pije zásadně jenom z jednoho hrnku. Byl to bílý hrnek s nicneříkajícím nápisem “Byl jsem v Díře”, naštípnutým okrajem a slepovaným ouškem. Když Mojmír svůj hrnek nenašel, cikorku si nedal, nebo si vzal jiný hrnek a byl po celou dobu pití cikorky protivný. A to Uriel nechtěl. Chtěl Mojmírovi udělat radost. Protože protivný Mojmír je otravný Mojmír a to bylo celé, nebylo to tak že by měl Uriel lepší pocit když měl Mojmír dobrou náladu a když už tak to bylo, znovu, díky jeho vysokému emočnímu kvocientu. Nebo tak něco.

Ale tento specifický hrneček se v poličce nenacházel. Uriel se podíval do dřezu, do ostatních poliček a nakoukl i do šuplíku s příbory, ale hrnek nikde. Ale potom jako na zavolanou…

„Není nad šálek cikorky uprostřed těžkého, náročného, pracovního dne, že Aťko?”

Uriel ztuhnul a pomalu se otočil, jako kdyby byl v hororovém filmu. A tam byl onen hrneček, v rukou, totiž v ruce a háku, Olbrama Olbrachta mladšího který se v poklidu vybavoval s pochybným kusem zastaralé elektroniky.

„Ehm, ehm,” zkusil to Uriel. Olbram ho ignoroval.

„EHM, EHM,” tentokrát se Olbram otočil i s hrnkem v háku (měl tam držák na hrnky? Nemohl prostě použít tu ruku která mu zbyla?) a nerudným výrazem.

„Urieli, copak nevidíš že hovořím s Aťkou?”

„Potřebuji ten hrnek. Laskavě si dopij cikorku a předej mi. Ho.”

Olbram se podíval na Uriela a na hrnek, na Uriel a na hrnek. Uriel přešlápl z nohy na nohu. Byl připravený se o hrnek pohádat bude li třeba.

„Proč bych ti měl dávat svůj hrnek?”

„To není tvůj. Hrnek.”

„Ne? A je tvůj? Máš ho snad podepsaný?”

„Proč bych si pro svaté krávy podepisoval hrnek v práci? Je všeobecně známo že z toho hrnku pije Mojmír a teď mi ho laskavě. Předej.”

Snad každý v Díře znal ten pohled kdy se Olbramu Olbrachtovi rodil nápad v hlavě. A byl to skutečně děsivý pohled, pro Uriela obzvlášť.

„Tak Mojmírův hrnek, jo? Urieli, že by si tě konečně někdo ochočil?” nadzvednul Olbram pobaveně obočí a Uriel rudnul enormmní rychlostí.

„Co. To. Plácáš? Ty jsi opravdu neuvěřitelně deluzionální. A mě říkáš konspirační teoretik, při tom tady navrhuješ takové neslýchané jalové ke-cy! Co to má vůbec znamenat že, že, jsem ochočený? Já jsem naprosto svéprávný, svobodný a samostatný! Chci jenom ten hloupý hrnek tak mě neobtěžuj a naval ho.” cítil jak se mu slabiky kumulují v krku a na povrch vybublávají jako bubliny bahna. Takový už hold byl život.

„Praskne ti žilka jestli se budeš takhle popírat. No fakt.” Olbram se smál.

Uriel ho nesnášel. Hluboce a zapáleně ho nesnášel od té chvíle kdy ho tak strašně ztrapnil v jeho vlastním pořadu, ale nikdy se nedostal z toho obdivu který k němu choval když ještě pracoval v kanceláři Cecílie Cintergráfové. Ale teď byl čas se hádat, všechno šlo stranou.

„Naval. Hrnek.”

„Ne, mám na něj stejné právo jako ty.”

„Jakožto vrchní inspektor ti nařizuji aby jsi mi ten hrnek okamžitě předal!”

„Jakožto zvláštní vyšetřovatel ti říkám tůůůůdle!”

A potom se strhla bitka. Uriel se hrdinně bil za Mojmírův hrnek, jako rytíř v blyštivé brnění. A Mojmír byl jeho… princeznou, ne to asi ne, chtělo to vymyslet lepší metaforu, Mojmír byl od princezny opravdu daleko. Ale Olbram byl v této situaci rozhodně zlý a zákeřný drak. Byl to boj lítý ale nakonec poklad (hrnek) skončil v Urielových vítězných rukou.

„Aha!”

„Jsi prostě dětinský Urieli. Nic jiného se na to říct nedá.” Olbram zavrtěl hlavou, zvednul svůj diktafon a jal se odcházet.

„A ještě to tvoje nedořešené homoerotické pnutí co máte s Mojmírem, opravdu, měl by jsi si dát věci dohromady.” odešel z místnosti aniž by zavřel dveře a Uriel zapomněl jak dýchat. Co si to vůbec dovoloval. Co si to vůbec dovoloval?!

V záchvatu neodůvodněné paniky vyběhnul z kuchyňky na chodbu a se zdviženou pěstí se jal na Olbrama hystericky křičet.

„NEJDŘÍV SI DOŘEŠ SVOJE VLASTNÍ HOMOEROTICKÝ PNUTÍ A AŽ PO TOM KOMENTUJ TO MOJE!”

.

Uriel dodělal cikorku s rozklepanýma rukama. Nevěděl jestli zuřil, nebo co přesně s ním bylo v téhle chvíli špatně, ale něco se s ním dělo. Nechal se rozhodit takhle rychle a ani se nedokázal radovat ze svého vítězství. Musel být nemocný, musel být děravý. Nějaká hnusná tripóza mu vlezla za nehty.

Loktem otevřel dveře od kanceláře protože v každé ruce měl jeden hrnek.

Mojmír seděl za svým stolem, v zádech okno. Odpolední slunce se snažilo z Mojmíra vytvořit nějakou éterickou bytost, vypadal jako pankovější verze Ježíše. Hlavu měl skloněnou ke svým dlaním v nichž dřímal Ilsino dítě které se mu ráno propašovalo do batohu s takovou něhou až se dalo zapomenout na to kdo Mojmír byl.

Uriel se zastavil ve dveřích, dívající se na tu scénu jako z vitráže a v hlavě měl bílý šum.
O vteřinu později zvednul Mojmír hlavu a ušklíbnul se.

„Homoerotické pnutí?”

Uriel mu téměř hodil hrnek s cikorkou na stůl a po zbytek dne už na něj nepromluvil.

…

Mojmír měl s cigaretami tak toxický vztah jak to jen šlo. Pořád se k nim vracel a končil a zase se vracel až teď skončil u té elektronické o které Uriel prohlašoval že smrdí jako posraná sláma. No takže ho vyháněl kouřit ven a Mojmír ho pro zachování vlastního mentálního zdraví poslechnul.

Nestávalo se to často, ale jednou za čas se na kuř pauze objevil i Lafka se svými rozkošnými růžovými slimkami. Zrovna dneska tam stál už ve chvíli kdy Mojmír přišel. Pozdravili se kývnutím hlavy, měli mezi sebou nějakou nevyřčenou solidaritu introvertů kteří byli nuceni (popravdě z vlastní vůle) trávit čas s ukecanými individui.

Chvíli tedy byl klid, než se Lafka rozhodnul ticho přerušit.

„Slyšel jsem o nějakém homoerotickém pnutí.”

Mojmír si pobaveně odfrknul.

„Jo, Uriel něco takového vykřikoval před pár dny. Vůbec netuším co to mělo znamenat.”
Lafka nadzvednul obočí, Mojmír nadzvednul obočí zpět.

„Jasně,”

„Hele, co je?”

„Nic, nic, já jenom že se Uriel s Olbramem pokočkovali jenom aby ti sehnal hrnek a taky jsem slyšel že ho máš jako krizový kontakt v papírech, jo a doneslo se ke mě že spolu chodíte na pivo a dodržujete to s náboženskou pravidelností. Posloucháš ho na slovo a on pro tebe dělá první poslední, díváte se na sebe v-”

„Kam tím míříš, Lafko?” Mojmír si agresivně potáhnul ze svojí elektronické cigarety jenom aby se zabavil.

„No, víš, jistě všechno to může být absolutně platonické a přátelské chování, ale poslední dobou to začíná působit jaksi… romanticky.”

Bylo ticho. Mojmír na Lafku zíral, čekajíc, doufajíc že řekne že se jedná o vtip. Smích ovšem nepřišel, ticho přerostlo v trapné.

„To myslíš vážně?” vyplivnul ze sebe nakonec konsternovaný Mojmír.

„Smrtelně.”

„Vždyť ale-”

„Vůbec nezkoušej říkat něco o heterosexualitě. Jsi tak hluboko v pomyslné skříni že to je jako na koncertu Kabátů.”

„No dovol!” ohradil se Mojmír. Tohle bylo něco o čem zásadně nepřemýšlel, většinou výběr partnerů nechával na míře jejich inteligence a na otázku “copak seš teplej” odpovídal pokrčením ramen. Takže na tom něco bylo.

„Ty máš co říkat ty bisexuální pohromo.”

„Bi- bisexuální pohroma?”

„Bisexuální pohroma.”

.

Mojmír byl nucen přemýšlet. To byl jeho více či méně běžný stav, byl placený za to aby přemýšlel, ale zřídka kdy se stalo že přemýšlel sám nad sebou.

Ale byl vědec. Bylo třeba předložit fakta a vyvrátit nesmysly. Takže tedy.

Teze první: Mojmíra přitahovali muži.
Důkazy pro: byla to pravda. Esteticky, sexuálně, romanticky, spirituálně.
Důkazy proti: to samé platilo o ženách.
Důkazy z terénu: Neprůkazné. Mojmír měl všechny dosavadní vážné vztahy pouze se ženami.
Výsledek: pro a proti se v tomto případě neprotiřečí, pro to Mojmír usoudil že prohlášení bylo pravdivé. A nedostatek důkazů z terénu nepodkopávají jeho zjištění.

Teze druhá: Objektem jeho aktuálního estetického, sexuálního, romantického a spirituálního zájmu byl jistý Uriel Kopýtko.
Důkazy pro: Trávil s Urielem čas a trávil ho s ním rád. Uriel se mu esteticky (a v ostatních výše zmíněných kategoriích) líbil, před tím se nedokázalo utéct.
Důkazy proti: … Uriel byl občas otravný.
Důkazy z terénu: Když tak nad tím přemýšlel, občas se přistihnul jak na Uriela myslí… neplatonincky. Byl čas si to přiznat. Nevadilo by mu držet ho za ruku, vůbec né, možná by to uvítal. Nevadila mu ani představa… intimnějšího kontaktu.
Výsledek: Zdálo se, že Mojmír měl, jak říkávali jeho studenti když ještě nějaké měl, crush (jestli teda něco takového měli i lidé po třicítce).

Teze třetí: Uriel jeho pocity opětoval.
Důkazy pro: Jeho přístup k Mojmírovi nebyl vyloženě antagonistický, popral se (ve skutečnosti se jenom komicky plácali rukama jako v animáku) pro jeho hrnek, na Mojmírovi mu záleželo na tolik že ho dotáhnul na terapii.
Důkazy proti: Mojmír měl už nějakou dobu podezření, že si Uriel namlouvá jednu dívku v pararacionalistického spolku. Když se o tom jednou Urielovi zmiňoval jeho rty se smrskly do jedné úzké linky, vypadal jako kdyby analyzoval Mojmírův mentální stav.
Důkazy z terénu: Občas, když zvednul pozdě večer hlavu od papírů, nebo čehokoliv co zrovna dělal, nachytal Uriela jak na něj zírá zpátky a jednou když byli zrovna na výjezdu u jedné opravdu riskantní tripické události, se Uriel tak leknul, že Mojmíra chytil za ruku.
Výsledek: Neprůkazné. Naprosto neprůkazné.

Mojmír svěsil hlavu do dlaní. Co se to dělo. Co mělo tohle všechno být. Ještě před týdnem si byl docela jistý že Díru opustí nadobro, že tady nemá nic co by mu chybělo, po Joštovi… ale teď? Nikam se mu nechtělo. Chyběla by mu rána, kdy Uriel přišel do kanceláře pozdě, protože zachytil něco na tom svém směšném radaru, chyběly by mu výjezdy a potírání tripóz kdy ze sebe Uriel dělal idiota před ostatními, chyběly by mu večery plné papírování kdy byl Uriel už tak unavený že se jeho tempo řeči zpomalovalo na adagio a konečně, chyběl by mu Uriel. Jen pomyšlení na to jak šíleně by mu chyběl mu svíralo plíce (ne, nebylo to z cigaret, mohl za to Uriel).

.

Toho večera zíral do zdi. Tohle vypadalo bledě. Tuze bledě. A neexistovala cesta ven. Zdálo se, že Mojmír Plamatý, vegetarián, metalák, trochu pankáč, akademik, docent, flegmatik, byl zamilován do svého kolegy. Na to se dalo říct jen jediné.

„Do prdele.” zaznělo do ticha jeho bytu Na Hmyzadlech.

...

Chtěl tu schůzku zrušit, protože Mojmír měl mít brzy narozeniny a on pořád netušil co mu dát. Chtěl se zahnízdit na gauči, projíždět metalshop a najít něco vyhovujícího, nicméně jeho sestry a bratři ze spolku na setkání trvali. Prý měli něco opravdu důležitého, co s ním potřebovali probrat.

Když do Slepé dvacet dva přišel, všichni již byli na místě. Seděli kolem stolu a tvářili se neobyčejně. Uriel se začal obávat, byl snad jeho post ve vedení spolku ohrožen? Byla tohle revoluce?

Zmateně se sednul do čela stolu, pozorován zbytkem spolku.

„No? Co se děje?”

Postupně si všichni přítomní, totiž Pěnka, Mečislav, Apolena a jejich nejnovější přírůstek Dorota vyměnili pohledy.

„Em, tak já teda jako začnu. No,” Pěnka se narovnala, vzala do ruky papír a začala z něj číst.

„Předsedo Urieli. Od počátku platností tvýho man- eh, mandátu neděláš našemu spolku nic než čest. Ale v poslední době máme dů- to jako fakt? Máme důvodné podezření o tvé narůstající nekompetenci.” odhodila papír směrem k Mečislavovi. Uriel je pozoroval a nezmohl se na nic víc než na zmatek. Posledních několik týdnů bylo opravdu podivných, ani na sluneční erupce už to nemohl svádět.

Mečislav si s jakousi nervózní obřadností převzal papír, na kterém nyní Uriel rozklíčoval relativně krátký text. Připravili se na něj. Další mluvčí si odkašlal.

„Všichni jsme se shodli, že tvoje pozornost se, jaksi, přesunula jinam a my, jako tvoje prararacionalistické sestry a bratři se cítíme být opomenuti.” zastavil se, zhluboka se nadechnul a, Uriel tomu nechtěl uvěřit, dal si ruku přes obličej, jako kdyby zadržoval slzy. Jakoby zdrceně předal papír Apoleně která seděla vedle něj.

„Dočti to, já nemůžu.” Apolena mu s pochopením položila ruku na rameno a jala se číst sama.

„Chápeme že láska je neobyčejně silná emoce, jedna z nejzásadnějších, ovšem je důležité nenechat se unést. Jako tvoji kolegové, přátelé, bratři a sestry jsme ti chtěli tímto sdělit několik věcí. Za prvé, jsme tu pro tebe. Za druhé, musíš si srovnat priority. Za třetí, nezapomínej na svoje počátky.” Apolena papír odložila.

Uriel, zmatený, podezřívavý a obávajcíse o svojí tvrdě vydřenou pozici, se otočil na poslední členku spolku, Dorotu, ale ta jenom pokrčila rameny.

„Prej tady nejsem dost dlouho na to abych měla názor.”

Uriel se beze slova otočil na zbytek spolku.

„Nemáš nám co říct,” zavzlykal Mečislav dramaticky a padnul Pěnce kolem krku.

„Já… já…” Uriel se skutečně nezmohl ani na slovo. Ale i přes své zmatení ho tahle situace jistým zvráceným způsobem dojímala. Až o tom uslyší Mojmír, pak že Uriel nemá kamarády!
… vlastně asi docela tušil kam tím vším jeho spolek míří.

Apolena si odkašlala.

„Musíš toho teď mnoho zpracovat. Tady, něco pro tebe mám.” z kapsy vytáhla náramek z modrých kuliček a poslala mu ho po stole.

„Je to směsice Akvamarínu a Amazonitu, podporují odvahu, naději, intuici, pravdu a lásku. Je pro nás zásadní aby jsi byl energeticky nejen vyrovnaný, ale i šťastný.”

Hleděl na náramek, který musel říct byl značně nevkusný, a snažil se vymyslet nějakou diplomatickou odpověď.

„Přátelé moji, ačkoliv si vážím vaší neutuchající starosti, nemusíte se obávat, moje loajalita je stále se spolkem a Mojmír-”

„Nikdo neřekl o Mojmírovi ani slovo.” upozornila ho Pěnka a Uriel vyvalil oči.

„Chci říct. Tedy. Nemusíte se bát o mojí věrnost-” Mečislav nešťastně zasténal.

„Urieli! Tak si to přece přiznej! Raději, než objevovat skryté pravdy s námi, objevujete
Mojmírovo-”

„No tak to by stačilo,” přerušil ho Uriel chvatně, protože opravdu nepotřeboval vědět, kde ta věta končí.

Vybavilo co před několika dny řekla Bobina. Pravda je tady uvnitř. Jak neuvěřitelně pravdivé to v téhle situaci bylo.

„Dobrá tedy. Sestry, bratři. Máte pravdu. Nejsem pararacionalista pro to abych žil ve stínu a ve strachu ze sebe samého. Ano, je to tak, můj zájem o Mojmíra se vymyká profesionální, i přátelské rovině. Jsem zahanben, ano, opravdu zahanben že mi to trvalo takovou dobu, abych si byl schopen přiznat pravdu, která byla celou dobu tady, uvnitř. Ale nebojte se, ne, sice moje duše je stále v duchu v tomto domě, ve Slepé dvacet dva a s vámi moji milí přátelé, a také mi dovolte říct že-”

„Zase v klidu Urieli, stačí že to víš.” napomenula ho Pěnka, ale Uriel v klidu pokračoval ve svém monologu dál. Popravdě jel na autopilota, vůbec netušil o čem to mluví protože myslel na to co teď se sebou.

.

Bylo to dojemné, ale to co mu udělali po té jim pravděpodobně nikdy neodpustí.

Když druhý den přišel do jejich kanclu (jenom s mírným zpoždění) Mojmír už seděl ve svém křesle očividně čekajíc na Uriela samotného.

„No že jsi si dal na čas,”

„Dopravní nehoda.”

„Kdyby jsi jezdil se mnou autem-”

„Nebudu si vozit zadek v tvém autě, když mám vlastní elektrickou koloběžku a karavan,”

„Ale ten skoro nepoužíváš!”

„Používám jí k výzkumu a pozorování aby jsi věděl.”

„A taky tam hul-”

Uriel si nebyl jistý jak ta věta přesně zněla, protože jeho uši zaplavil bílý šum. Pohled mu nepřítomně sjel Mojmírův zevnějšek, až si všiml že mezi těmi náramky z koncertů a akcí se nacházel jeden nový příspěvek, totiž náramek z modrých kuliček. Podobný, ne-li stejný jaký měl on. Asi by bylo dětinské a nedospělé a infantilní přijít do rozpaků jenom z toho že měl Mojmír stejný doplněk jako on (proč ho vůbec Uriel nosil, tím si taky nebyl docela úplně jistý.). Takže znovu přešel do stavu paniky.

„Kde jsi to vzal?” poskočil mu hlas jako kdyby byl o patnáct let mladší.

„Co?” Mojmír se zamračil. Uriel poukázal na jeho modrý náramek, Mojmír se na něj podíval jako kdyby ho viděl poprvé.

„No vidíš, o tom jsem s tebou taky chtěl mluvit. Včera, když jsem šel domů tak na mě vyskočili Mečislav a Chcípěna a tohle mi dali, že prej je důležitý abych to nosil a já prostě nemám sílu jim odporovat, né po té novoroční oslavě na kterou jsi mě zatáhnul.”
Uriel polknul.

„Jasně, jo, dobře.” odvětil Uriel.

„Tak jdeme, ne, případ čeká,” Mojmír se kolem Uriela téměř až elegantně protáhnul a ten ho následoval ven a do již zmíněného auta.

Odvaha, naděje, intuice, pravda a láska, opakoval si jako mantru v autě, když viděl jak se modré korálky na Mojmírově zápěstí při řazení houpou. Odvaha, naděje, intuice, pravda a láska, říkal si když hleděl na ten svůj.

Nádech.

A výdech.

„Poslyš, Mojmíre,”

…

Nastal čas na Fakmít fest a řádná řadová pankerka (ŘŘP) si to takhle kráčela směrem k Májovému mošpitu když to zahlédla.

To byl přece Mojmír Plamatý! Ten se nedá přehlédnout, ale co to s ním jenom bylo za pseudogotika? ŘŘP přišla blíž.

„Mojmíre ne, tam mě nedostaneš ani za zlaté. Prase.”

„No tak, Urieli, bude to sranda, věř mi.”

Aha! To musel být Uriel Kopýtko, teď se všechno vyjasnilo.

„Bude to stejná sranda jako minule, když ti během toho… šíleného běsnění někdo dal loktem do nosu a měl jsi ho po druhé za půl roku přeražený?”

„To byla moje chyba, nedával jsem pozor, ale ty se nemusíš ničeho bát, věř mi.”
Zdálo se to ŘŘP nebo se… drželi za ruku? Mojmír Uriela skoro až tahal směrem ke kotli a Uriel, ačkoliv se zdál v nedobré náladě, se usmíval a vlastně se táhnout nechal.

„No tak dobře. Když jinak nedáš. Ale musíš mi slíbit, že se se mnou po tom podíváš na ten dokument.”

„Na ten o Yetim? Ale tak, co nadělám.”

A potom si ŘŘP nebyla úplně jistá jestli viděla správně, protože se jí skoro až zdálo, že si Mojmír Uriela přitáhnul, jako v nějakém béčkovém romantickém filmu a že se, z ničeho nic začali líbat. Ale, je nutno říct že ŘŘP celý den brala různé látky, skoro jako kdyby je chytala jako pokémony, takže její svědectví by u soudu nikdy neprošlo.

Chvíli tam stála, dívala se do prázdna a po tom se pro sebe usmála.

„Láska je láska.” zapěla a vydala se pogovat.