Work Text:
Bakugou nervózně klepal nohou o zem. Jeho pohled se neustále zaměřoval na tabuli na konci chodby, nad velkou branou, do které vcházeli lidé, aby se před nástupem do letadla stihli ještě odbavit a posvačit. Bakugou si stáhl černou kšiltovku více do obličeje. Na nose měl dioptrické brýle a oblečení více ležérní než obvykle. Nikdo by v něm hrdinu Dynamighta nepoznal ani kdyby stál pár metrů od něj. Dal si záležet na tom, aby byl co nejvíce nenápadný. Kufr vedle něj byl velký a těžký. Přesto v něm měl jen to nejnutnější. Nechtěl si z Japonska odvážet moc věcí. Chtěl tu všechno nechat. Začít od začátku. Tak, jak si to společně naplánovali.
Zmáčkl tlačítko na svém telefonu, které okamžitě rozsvítilo displej. Pět minut po druhé odpoledne. Midoriya tu už dávno měl být. Možná měl ale jeho spoj zpoždění. Končila škola a spousta rodin se rozhodla odletět na dovolené. Bylo by možné, že se jen zdržel na cestě, zatímco se snažil taxi navést na správnou cestu a najít na přeplněném letišti místo, kde by mohl vystoupit. Jistě už dávno běžel přímo k němu.
Obrazovka zčernala. Bakugou ji znovu zapnul. Uběhla jen minuta. Otiskem prstu odemkl telefon. Ihned ho píchlo u srdce. Na pozadí se na něj stále usmíval Kirishima. Na fotce byli oba, držel ho kolem ramen a tisknul na svou obří, odhalenou hruď. Bakugou měl na sobě černé tričko s lebkou, to, které měl už od střední a odmítal se ho zbavit, i když už měl na rameni a v oblasti lemů malé díry. Kirishima to tričko miloval. Občas mu ho ukradl, aby si ho také oblékl, ale jen ho tím vytahal. Bakugou se na něj ani nedokázal zlobit. Vypadal v něm dobře. Tiskli se k sobě, usmívali se široce, jako kdyby je nic na světě netrápilo. Jako kdyby snad takhle k sobě patřili už navěky.
Kirishima si to myslel a Bakugou tomu dlouhé roky věřil. Doufal, že jeho láska mu bude stačit a naplní prázdné místo v duši, které neustále toužilo po zelených vlasech, zjizvených dlaních a jemnému smíchu, zatímco v uších slyšelo historky o hrdinech. Stačilo to – tak dlouho to stačilo – dokud…
Bakugou klikl na nastavení a pozadí chtěl smazat. Telefon se ho okamžitě zeptal, jestli to chce udělat. Měl odkliknout, že ano. Byl konec. Vždyť to sám ukončil. Byl to on, kdo se rozhodl udělat ten krok, který ho ničil tak dlouho. Tak proč to nebylo tak snadné? Podíval se znovu na obrazovku. Na ten ostrý úsměv, který mu Kirishima věnoval, na jeho vrásky kolem očí a černé konečky vlasů od toho, jak si už tak často nebarvil vlasy do ruda a občas jim dopřál trochu přírodní černě.
„Vážně, Katsuki? Po tolika letech mi chceš říct, že tohle všechno – to, co mezi náma bylo – byla jen hra? Že to bylo jen divadlo, které si na mě hrál do chvíle, než Midoriya pochopí, co k tobě cítí? To všechno – to všechno! Jen pro to, abys nebyl sám a netrpěl, kdyby se k tomu nikdy neodhodlal?“
Vrátil se do nastavení, odklikl výstražné okénko a pozadí zmizelo. Přivítala ho jen defaultní modrá barva, která se ho snažila uklidnit. Nepomáhalo to. Vypnul obraz. Hodiny ukazovaly deset minut po druhé odpoledne. Uběhlo už hodně času. Podíval se do vstupní haly – na jedny, druhé i třetí dveře. Ani v jedněch neviděl známou zelenou kštici.
„Jseš takovej sobec, Katsuki,“ plakal Kirishima, když svíral ve svých drsných rukách hrníček s horkým čajem, na kterém byla vyrytá jejich hrdinská jména. Dárek od Eri k jejich pětiletému výročí. „Jseš takovej sobec. Opustíš mě a co čekáš? Že ti to budu přát? Že budu doufat, aby vám to vyšlo? Že mě nebude mučit každá minuta, kdy uvidím tvůj úsměv v televizi a novinky o vašem vztahu?“ Vyčítavě se na něj podíval. „Náš vztah si před světem skrejval. Bude to tak i s ním? Nebo už konečně budeš svoji lásku hrdě dávat najevo, tak, jak si každej myslel, že to budeš dělat se mnou?“
Bakugou schoval telefon do kapsy. Potřeboval myslet na něco jiného. Vzal si i více antidepresiv, jen pro to, aby na chvíli umlčel své myšlenky, které na něj křičely. Nepomáhalo to. Připadal si ještě více nervózní. Podíval se na tabuli. Letadlo nemělo zpoždění. Podíval se na tabuli příjezdů autobusů. Také bez zpoždění. Kde ksakru Midoriya byl?
Chtěl se znovu podívat na telefon, ale rozhodl se dlaně raději spojit a složit do klína. Potřeboval se uklidnit. Srdce mu skákalo v hrudi jako kdyby mělo každou chvíli explodovat. Nebylo to poprvé. Tentokrát se mu z toho ale zvedal žaludek a měl pocit, že každou chvíli omdlí. Chtěl něco říct, uklidnit se, postavit se a trochu té energie vychodit, jak byl zvyklý, ale nešlo to. Seděl na té nepohodlné kovové židli a čekal. Čekal několik hodin tak, jako už několikrát před tím.
„J-Jak jakože to neví?“ Kirishima si otřel slzy, které nedokázal zastavit. Když mu Bakugou podal kapesník, odmítl ho. Nedokázal se na něj ani pořádně podívat. Stále tomu nemohl uvěřit. Rozešel se s ním. A proč vlastně? Aby byl s někým, kdo jejich lásku nestavil na první místo? Kdo ještě stále byl ve vztahu s někým jiným? „On… on je stále s Ochako?“ Bakugou zaskřípal zuby. Její jméno ho tak rozčilovalo! „On – on s ní pořád je a ty mezitím zahazuješ náš vztah, protože doufáš, že udělá to samý a budete spolu? Katsuki, ty jsi z nás dvou ten chytřejší. Sám dobře víš, že to neudělá.“
„Miluje mě.“ Byla to teprve pátá věta, kterou za celý večer řekl.
Kirishima si je všechny pamatoval – „Musíme si promluvit.“, „Chci se rozejít.“, „Chci být s Izukem, stejně jako on se mnou.“ a „Dnes to řekne Ochaco a rozejde se s ní jako já s tebou.“ Všechny tak strašně moc bolely!
„A ty?“ Hlas měl tichý, bolestivý.
Bakugou se podíval do Kirishimova obličeje. Byl celý rudý a mokrý od slz. Čaj měl skoro vypitý. „Miluju ho.“ V jeho hlase byla upřímnost a láska. Kirishimovi se zachvěla brada a znovu mu začaly stékat slzy po tváři.
„Páni. Tohle jsi mi už rok neřekl.“ Bakugou si to ani neuvědomoval. Kirishima se uchechtl. „V tý době jste začali s Izukem pracovat v agentuře, že jo?“ Bakugou pokýval hlavou. „Nenávidím se za to, že jsem tě donutil to ještě jednou zkusit. Ještě jednou se ho zeptat a donutit ho, aby pracoval u tebe. Můžu si za to sám, že jo?“
Bakugou se zvedl. Musel se projít. Nohy ho bolely, ruce se mu klepaly. Byl chvíli před panickým záchvatem. Cítil to. Potřeboval se nadechnout, projít se, začít myslet na něco jiného. Ale nic nepomáhalo.
Znovu se podíval na tabuli. Letadlo brzy odlétalo. Z reproduktorů se ozvala výzva, která všechny pasažéry svolávala k nalodění. Bakugou se otočil ke dveřím. „Kde jsi, Izuku?“ Zeptal se sám sebe, ruce zkřížil na prsou. Musel si to přiznat. Bál se. Ne, že by se Midoriyovi něco stalo, ale že si to rozmyslel. Že nakonec pro něj neznamenal tolik, aby udělal ten rozhodující krok. Bylo jednoduché si všechno slibovat, zatímco leželi na zemi, těla ještě horká a mokrá od společné vášně, tváře rudé a ústa plná slibů a slov o lásce. Realita je ale vždycky dostihla.
I když Midoriya sliboval, že se k Urarace nenastěhuje, přesto to udělal. Očekávalo se to od něj. Chodili spolu už čtyři roky, veřejnost je milovala. Záchrance světa, učitel na UA, hrdina číslo 4. Muž s dobrým srdcem a správnými morálními zásadami. Ambasador Uraračiny hrdinské teorie pro děti, pro kterou byl i jejím partnerem se kterým nafotili několik charitativních kalendářů a jejich společné outfity na červeném koberci plnily články bulvárních časopisů.
A vedle něj Bakugou – hrdina s prořízlou pusou, který nebral na nikoho ohledy. Hrdina číslo 5, který se pomalu, ale jistě, škrábal na samotný vrchol. Muž, který byl povoláván na nejtěžší případy, který dokázal své tělo dostat až na samotný pokraj sil, aby přesto našel ještě kapku nevyužitého quirku a odpálil svůj vnitřní ohňostroj, kterým všechny oslepil. Muž, který navenek vypadal drsně, tvrdě, nepřístupně. Ale uvnitř byl jemný a ochotný pro ty, které miloval, udělat vše. Už pět let chodil s Kirishimou, se kterým sdílel jednu domácnost. Adoptovali si dvě kočky, které jednou našli náhodou na patrole. Blasty a Riot byli kocouři, co milovali, když si navzájem myli kožíšek a spali opření jeden o druhého ve slunečních paprscích. Jejich vztah před veřejností tajili, na Bakugovo přání. Nejdříve to bylo praktické, aby jejich vztah nikdo nemohl využívat jako záminku pro vydírání. Po čase to ale pro Bakuga začínalo mít i skrytý význam. Bylo snadnější ze vztahu utéct, kdyby na něj byl moc. Stávalo se to. Občas se cítil až moc milovaný a Kirishimu od sebe odháněl. Hádali se, ne často, ale ostře. Vždy pak plakal a omlouval se, protože věděl, že chyba z velké části byla na jeho straně a Kirishima – ochotný a milují Eijirou – mu vždycky odpustil, připraven ho opět vzít do své náruče a miloval se s ním do ranních hodin, aby na chvíli umlčel Bakugovy hysterické myšlenky.
Ale tohle nestačilo. Ten veřejný život, který před lidmi měli; i ten vnitřní, který znali jen jejich přátelé. Bakugou a Midoriya pro sebe byli důležití, nebylo možné je od sebe držet dlouho, ale po čase se v nich něco změnilo. Oba se to snažili nejdříve ignorovat. Když však spolu už dva měsíce spolupracovali, zůstali spolu sami v Bakugově kanceláři, zatímco řešili report ze zásahu proti padouchovi, najednou se až moc Bakugou zaměřil na to, jak vypadají Midoriyovi jizvy, a Midoriya si až moc začal uvědomovat, jak nádherně Bakugou voní kolínskou smíchanou se svým sladkým potem. Jak se stalo, že se začali líbat, ani jeden nevěděl. Ale ten hrozný pocit, který po tom měli, zůstal v jejich žaludku ještě několik týdnů. Vyhýbali se jeden druhému, nemluvili spolu. Bakugou byl více nevrlý a Midoriya zamlklý. Jednou se dokonce rozplakal během hodiny, když se nějaký jeho student zmínil o tom, že Dynamight je jeho inspirací.
„Stalo se mezi váma něco?“ Zeptal se jednou Kirishima opatrně, když spolu večeřeli a Bakugou drtil smaženou mrkev svými hůlkami. Nejdříve se jeho otázky zalekl. Bylo to snad na něm vidět? Dokázal Kirishima na jeho ústech cítit ty Midoriyovi? Slyšel snad, jak moc mu bušilo srdce, když se spolu viděli? Kirishimův pohled byl ale starostlivý. Nejen o jeho partnera, ale také o Midoriyu. Měl ho rád, byl to jeho kamarád a vždy se snažil, aby ti dva spolu začali konečně vycházet. „Asi byste si měli promluvit,“ zhodnotil jen a rozhodl se to dále neprobírat, neboť tušil, že Bakugou mu k tomu sám více neřekne. Musel si vždycky nejdříve všechno promyslet sám, než byl ochotný o tom s někým debatovat. Kirishima ho znal už moc dobře na to, aby se snažil tlačit.
Tu noc Bakugou za Midoriyou přišel do jeho bytu. V tu dobu ještě stále, jako učitel hrdinské třídy 2A, bydlel na kolejích v UA. Když se viděli, oba zrudli. Midoriya koktal a Bakuga to tak naštvalo, že do něj strčil, a aniž by se ho zeptal, jestli mu to nevadí, vešel do jeho bytu. „Musíme si promluvit,“ řekl, když se hrdě postavil do středu místnosti, bradu zvednutou do výše, jako kdyby se snažil Midoriyovi dokázat, že má nad situací kontrolu.
Neměl. Tu noc udělal něco, co se v tu chvíli zdálo nejlogičtější. Jeho tělo se oddalo všem emocím. Plakal a naříkal, když ho Midoriya zasypával polibky, slovy lásky a doháněl ho k šílenství svými zkušenými doteky. Takhle rychle nikdy nevyvrcholil.
Když se o dvě hodiny vrátil zpátky do svého bytu, Kirishima spal na gauči v obývacím pokoji, televizi před sebou zapnutou, na stole položené dva hrnky už se studenou kávou. Čekal na něj. Bakugou v tu chvíli ale nic necítil. Stál na tom místě, vzpomínal na Midoriyovi doteky a rozhodl se, že ten večer je ze sebe ani nesmyje. Ještě na chvíli si je užije, zatímco spadl do peřin s povlečením Crimson Riota a All Mighta, které jim před měsíce koupila Ashido jako vtip. Čichal ke svému tričku, které ještě stále vonělo po Midoriyově šampónu a potu.
Trvalo to tři dlouhé, ukrutné měsíce, než si oba byli schopni přiznat, že dělají něco špatného. „Co je na lásce špatného?“ zeptal se tenkrát Bakugou a Midoriyovi spadly papíry s testy jeho žáků z rukou. Bakugou řekl něco sprostého a začal papíry sbírat, ale Midoriya ho vůbec neslyšel. Pořád se upínal na to jedno slovo, dokud ze sebe nevykoktal: „L-láska? Ty mě miluješ, Kacchan?“ A až v tu chvíli Bakugou pochopil, jak špatně na tom byl.
Bakugou se odhodlal až o několik týdnů později se zeptat Kaminariho, jestli je možné milovat dva lidi vzájemně. Byl ten, který před lety udržoval vztah, jak se Shinsem tak s Jirou, dokud se nerozhodl, že to zkusí s Yaoyorozu, se kterou několikrát do svého vztahu přivedli Jirou na zpříjemnění večerů ve třech. Kaminarimu nic nedošlo. S radostí se rozpovídal o svém milostném životě, nepřipravil ho ani o několik pikatních detailů, ze kterých Bakugou protáčel oči v sloup, ale přesto pozorně naslouchal. To, co Kaminari popisoval bylo jiné. Bakugovi to vůbec nepomohlo.
I když – když se o týden později podíval na Kirishimu, jak se směje nad komediálním seriálem a mezitím se mazlí s Blastym, který spokojeně předl na jeho klíně, myslel jen na to, že chtěl, aby tam místo něj seděl Midoriya. Aby on byl ten, co se tak hlasitě smál a mazlil s jeho kocourem. Kirishimu měl stále rád, znamenal pro něj hodně, ale Midoriya…
Slovy nešlo vyjádřit, co vše k němu cítil.
Půl roku trvalo, než se Midoriya rozhodl zeptat se, kým vlastně byli. Oba měli partnery, svoje rodinné a milostné životy a pak spolu měli ty tajné večery o kterých nemohli mluvit, ve kterých si užívali přítomnost jeden druhého a slibovali si věci u kterých ani nevěděli, jestli si je budou moci někdy splnit. „Co bys chtěl být?“ zeptal se ho se zájmem Bakugou. Midoriya pokrčil rameny. Nevěděl. „Chtěl bych bejt jenom tvůj, Izuku,“ zašeptal Bakugou odevzdaně.
Už se to nedalo skrývat. Byli pro sebe moc důležití. Jejich láska začínala přetékat. Doteky, pohledy, slovní narážky. Už se to nedalo skrývat! Jejich přátelé si toho začínali všímat. Jejich rodiny si je zmateně prohlíželi. Kirishima i Uraraka začínali žárlit, a to pomalu vedlo k hádkám. Všichni přestávali být šťastní. Včetně jich dvou.
Vše se změnilo před třemi dny. Midoriya konečně položil tu důležitou otázku. „Co s tím uděláme, Kacchan?“
A Bakugou na ni měl odpověď. „Utečeme spolu.“ Proto to bylo přesně tak dramatické a vzájemně romantické, jak jen na Bakuga nejvíce šlo. Už přes půl roku mu Jeanista nabízel, aby mu pomohl založit agenturu v Itálii. Teď k tomu měl možnost. Stačilo jen jediné – podepsat smlouvu, zarezervovat let, odevzdat společnost hrdinovi v zastoupení (Todoroki byl už roky zapsaný jako třetí, neoficiální člen), sbalit si věci a rozejít se svými partnery. Volní, nezávislí.
Nový začátek.
Bakugou se chvěl nadšením, když si sbalil poslední kus oblečení. Zrovna dával kufr ke dveřím, když se otevřely a do nich vstoupil Kirishima. Zmateně se díval na nepořádek kolem sebe, na kufr, který praskal ve švech, na Bakuga, který hořel nedočkavostí. „Co se děje?“ Bakugou mu to musel říct. Byl připravený na to snést všechno – nadávky, křik, slzy. Možná by si zasloužil i nějaký ten pohlavek. Nedokázal pořád přijít na to, jak dokázal, tak dlouho Kirishimovi lhát a podvádět ho. Samotného by ho to bolelo, kdyby zjistil, že by mu to Kirishima dělal. Nenáviděl se za to. Ale nedokázal s tím přestat. Midoriya byl pro něj až moc velká droga.
Druhá výzva. Hodiny se blížily k půl třetí odpoledne. Jejich let měl za chvíli startovat. Museli ho stihnout. Potřebovali chytnou převoz do jejich nového domu. Domu, který budou užívat ještě dva týdny, než oficiálně nastoupí do agentury. Dva týdny, kdy budou moci být jen Bakugou Katsuki a Midoriya Izuku, nový, milující pár, který spolu přepisoval své vzpomínky. Tak kde kurva byl?
Bakugou si znovu sedl. Motala se mu hlava.
„Nechtěl si, abych byl šťastnej?“ Zeptal se Bakugou vyčítavě, když Kirishima setřel poslední slzy ze svého obličeje a začalo z něj mluvit zklamání a zlost. Začal si uvědomovat kolik lží mu Bakugou řekl, jak dlouho mu ubližoval a ani jednou se při tom necítil špatně. Tolik nocí, co se objímali, líbali, milovali, plánovali budoucnost – a on mezitím dělal to samé s někým dalším. „To můžu bejt jenom s tebou?“
„Neútoč na mě, Katsuki,“ pokáral ho Kirishima tiše, ale jeho hlas byl nebezpečný. Těsně před výbuchem. „Já nejsem ten, kvůli komu to skončilo.“ Bakugou se na něj zamračil. „Nedával jsem ti snad dost, Katsuki?“
Bakugou otevřel ústa, chtěl se hádat, ale nemohl. Kirishima měl pravdu. Dával mu vše, co potřeboval. Ukazoval mu, jaký byl život, láska a věrnost. To on byl ten, co všechno pošlapal. Ale protože… „Nejseš Izuku.“ Stačilo to jako argument? Pro Bakuga ano.
Kirishima se prudce zvedl od stolu. „Vypadni, Katsuki,“ poprosil ho přiškrceným hlasem do kterého se opět hrnuly slzy a zoufalost. Potřeboval být sám. Bál se, co by provedl. Ta odpověď tak moc bolela! Nechtěl ho mít ve své blízkosti, vnímat jeho pohledy, slyšet jeho surové odpovědi. Chtěl být sám. Všechno si to nechat projít hlavou.
Bakugou na to nic neřekl. Zvedl se, klíčky od bytu nechal položené na lince a s kufrem odešel pryč. Možná to vypadalo, že si jenom sbalil své věci a odešel. Neřekl mu, že se chystá odletět pryč. Že už má dávno vystavené vízum. Že se odhlásil ze své trvalé adresy. Že hodlá už v Evropě zůstat a do Japonska se nevrátit.
Bude to tak lepší. Poslední lež ostrá jako nůž, kterou mu vrazí do už probodaných zad od lží.
Už se chystal znovu postavit, když mu zavibroval mobil v kapse. S nadšením ho vylovil, rozsvítil displej, odemkl a—
Svět kolem něj se najednou začínal propadat do černa. Zvuky se mísily do jednoho šumu, který ho začal šimrat na mozku a měl chuť se na něm poškrábat a rozervat si ho do krve, aby pochopil, jestli ta bolest, kterou cítil na hrudi byla opravdová nebo se mu to jen zdálo. Ruka, ve které držel telefon, se rozklepala. Musel telefon položit do klína, pustit ho a rukama se chytit židle, aby se neskácel k zemi.
Oči mu těkaly na začátek konverzace. Ještě dva dny zpátky si psali o tom, co spolu budou v Itálii podnikat, na jaké kurzy italštiny budou chodit. Midoriya se rozplýval nad tím jaké potká hrdiny, Bakugou se těšil na italské recepty, které si chtěl ihned vyzkoušet a zdokonalit se v nich. Včera večer, před tím, než se Uraraka měla vrátit z odpolední směny mu Midoriya vyfotil svůj zabalený kufr a poslal ho se slovy: „Připraven, Kacchane, nemůžu se dočkat.“
Teď mu napsal znova. Jen dvě slova. Bylo v nich však všechno.
[Izuku, 14:36]: Omlouvám se.
Nic víc. Stačilo to. Bakugou to pochopil. Věděl, co to znamenalo. Jeho srdce začalo tlouct a plakat. Dožadovalo se vysvětlení. Jeho mozek se ho snažil uklidnit, že to určitě nic neznamenalo. Že se jenom zpozdil. Jenom dorazí pozdě, letadlo jim uletí, budou muset napsat Jeanistovi, aby jim zařídil jiný let, propadne jim pracovní vízum a budou mít problémy s úřady, ale to nevadí! Oni to spolu zvládnou a všechno bude v pořádku! Byli přeci hrdinové.
Prsty se nedokázal trefit do písmen. Mohl mu zprávu nahrát, ale nevěřil svému hlasu. Zasekl se mu v hrdle a odmítal ze sebe vydat jedinou slabiku. Připadal si tak slabý a ponížený sám sebou! Potřeboval vysvětlení, potřeboval zjistit, co se stalo, potřeboval se ujistit, že Midoriya je na cestě a jejich plán o novou budoucnost je skutečný!
Pípla mu další zpráva. Bakugou se chytil za pusu, aby se nepozvracel z toho, jak krutě se mu převrátil žaludek a stáhl jako kdyby mu ho někdo rval zaživa z těla.
Midoriya mu poslal obrázek. Vyfocený test z ultrazvuku. Uraraka byla těhotná.
Těhotná.
S jeho dítětem.
S Midoriyovým dítětem.
Bakugou se s Kirishimou stále miloval, i když udržoval vztah s Midoriyou. Proč by Midoriya s Urarakou nemohl? Byli oba stejně špatní. Přesto se mu to nelíbilo. Žárlil. Vnitřně se bál, že jednou nebudou dostatečně opatrní a Uraraka otěhotní. On s Kirishimou si maximálně mohli natáhnou sval při zkoušení nové polohy, ale Uraraka mohla pod svým srdcem nosit nový život. Midoriya ho uklidňoval slovy, že „si dává pozor“ a „dělám to s tebou častěji než s ní“. Byla to slabá útěcha. Přesto ji Bakugou propadal.
A teď věděl, že jeho obavy měly reálný základ.
Poslední výzva. Letadlo za pět minut odlétalo.
Bakugou se musel rozhodnout, jestli se zvedne a odejde, sám vstříc světu, který pro něj byl nový a děsivý; nebo odejde domů. Ale – kam vlastně?
K jeho rodičům? Musel by se svěřit s tím, co provedl. V životě by mu to neodpustili. Styděli by se za něj. Nemohl by s nimi být a vnímat denně jejich opovržené pohledy.
Našel by si nový byt? Peníze na to měl. Nedokázal by však být sám. Na to měl až moc rozházené a zmatené myšlenky. O všechny by přišel. O rodinu, kamarády, o jediné blízké. Dusil by se samotou, dokud by nepropadl nějaké kruté vášni – nevázanému sexu, alkoholu, drogám. Možná by si zase začal ubližovat jako kdysi, když po válce nedokázal přijmout, že přežil a připadal si odporně. Kdyby ho tenkrát Kirishima nehlídal, dávno by nebyl mezi živými.
Ach, sladký Kirishima. Být znovu s ním? Omluvil by se mu, zkusili by to možná znovu. Kirishima měl moc dobré srdce, jistě by ho do svého světa znovu přijal. Ale, vždyť mu řekl, že miluje někoho jiného. Dalo se to překonat a začít znova?
Poslední možností byl muž, který mu ukradl srdce. Midoriya, který teď jistě seděl ve svém bytě s Urarakou v náručí a povídali si o tom, jakou barvou vybarví dětský pokoj. Dojel by k nim, kufr měl plný svých věcí, mohl by se k nim rovnou nastěhovat. A pak hned Urarace říct, co mezi nimi bylo ten poslední rok. Aby pochopila, že její partner nebyl ten dokonalý muž, kterého si vysnila. Možná by se psychicky zhroutila, možná by tím skončila ta jejich prázdná pohádka o dokonalém vztahu a budoucí rodině. Kdo ví, třeba by ze samotného stresu a zlomeného srdce potratila—
Znovu se mu přetočil žaludek. Bože, Katsuki, takovej sráč nejseš. Tohle bys ji neudělal. Podíval se znovu na zprávu, kterou mu poslal. Polkl. Měl úplně vyschlo v krku. Neudělal bys to ani jemu. Na to ho moc miluješ.
Láska takhle ale neměla bolet, ne?
Zvedl se z místa. Podíval se směrem k bráně. V očích ho pálily slzy.
Zahodil všechno, co měl. Jen pro to, aby si splnil sen, který ani neměl právo na to snít.
Vypnul si telefon. Vyndal z něj kartu a vyhodil ji do koše. Nepoužitelný telefon vložil do batohu, který si přehodil přes záda. Bakugou přešel k pultu, ukázal svou letenku, kterou kontrola projela očima a s úsměvem mu popřáli šťastný let.
Byl na startovní čáře svého nového života. Úplně sám. Možná tak, jak to vždycky mělo být. Aspoň teď nebude moci nikomu už dále ublížit. Jen sám sobě.