Chapter Text
„K čemu je to tlačítko?“
„To je od přídavného napájení.“
„A tohle?“
„To je od chladícího systému.”
„A co třeba tohle?“
„Nech ho být, Arne! Nesahej na něj!“
„Promiň.“
Počítač si povzdechl neexistujícími plícemi. Tohle bude tvrdý oříšek.
Jistě, trénovala už i horší kousky. Eso, který právě zemřel, byl zpočátku hrozný. Ryzí ztělesnění zbabělce, vedle něhož by i pan Bean vypadal jako drsňák. Přesto se pod jejím vedením a povzbuzováním dostal daleko. Netrvalo to sice dlouho - pouhých osmnáct měsíců - ale dokázal věci, o kterých by si nikdy nemyslela, že jsou možné. Dokonce se mu podařilo vyrvat vzácný Jadeit z nebezpečných spárů replikantů.
O tom kameni se vyprávěly legendy. Existoval dávno před lidským druhem a měl moc přinášet do vesmíru světlo nebo působit velkou zkázu. Replikanti ho plánovali použít jako pohon svého nejnovějšího vynálezu - laserového kanonu -, schopného zničit celé civilizace jediným výstřelem. Dokonalá hračka pro rasu stvořenou k zabíjení.
Těsně předtím, než zachránil princeznu Bonjellu, podnikl poslední Eso odvážnou misi s cílem získat Jadeit z replikantské lodi SS Orion v dimenzi 1579. Když si uvědomil, že je smrtelně zraněný, řekl počítači, že musí kámen ukrýt na místo, o němž doufal, že ho replikanti nikdy nenajdou. Na malé, zelené, nenápadné plavidlo v dimenzi 23101986K - naprostou prdel vesmíru zdejší reality.
A právě při té poslední, osudové cestě zemřel a naverboval za sebe náhradu. Motýl zmizel a místo něj tu byla další housenka.
„No, takže co dělá Eso celý den?“ poškleboval se Rimmer, „poletuje mezi různými dimenzemi, piluje si nehty a snaží se najít nejlepší místo, kde si nechat udělat melír?“ Odfoukl si z očí otravné prameny vlasů.
„Počítači, vážně musím nosit tuhle hloupou, plandavou napodobeninu rohožky?“
„Ne!“ vykřikla. „Chci říct, ano! Chci říct -,“ cvakla modemem a snažila se zachovat klid a rozvahu, „ne, jen tak si nepoletuje a nenechává si dělat melír, a ano, musíš nosit paruku, jasný?“
„Fajn, fajn,“ uklidňoval ji. Pokud spolu měli strávit několik příštích let - a on rozhodně doufal, že to budou roky, a ne minuty, jak naznačoval popis práce -, musel se pokusit udržet svou jízlivost na uzdě.
„Promiň, poslouchám, vážně poslouchám. Co chceš, abych udělal?“
Přístrojová deska zářila, jak se na ní vlnila červená a bílá světélka kontrolek.
„No, myslím, že pro začátek se musíš pevně držet, Arnolde,“ odpověděla, „první skok mezi dimenzemi může být trochu ostrá jízda.“
Rimmer zakoulel očima. „Už jsem byl na lodi s opilým Listerem u kniplu,“ řekl povýšeně a znovu si odfoukl ofinu - ten zvyk se jí začínal protivit, „jsem si jistý, že to zvládnu.“
Kdyby měla obličej, tvářila by se dost ďábelsky. Naprogramovala ten nejdrsnější výlet, jaký ji napadl - skok do dimenze 357, domovské reality Galaktického bazaru.
„Připravit ke skoku,“ oznámila chladně.
Pak se Rimmerův svět obrátil naruby. V důsledku přetížení se celým tělem zhroutil zpátky do polstrování sedadla a okraje jeho zraku začaly rudě a černě problikávat. Byl to neuvěřitelně zneklidňující zážitek; viděl, jak mu celý vesmír - všechno, co kdy bylo a bude -, dráždivě tančí v periferním vidění a mizí v nicotě, když ho Bouře vytrhla ze všeho, co kdy znal.
Loď se zastavila stejně náhle, jako když vyletěla z jeho domovského rozměru. Zatímco se Rimmerovo pulzující, rozmazané vidění pomalu vracelo do normálu, sevřel rty a v žaludku se mu ozval strašlivě známý pocit.
„Myslím, že na mě přichází Jackson Pollock,“ zamumlal, v obličeji docela zelený.
Z palubní desky na něj za doprovodu vytrvalého pípání naléhavě pomrkávalo malé, červené výstražné světlo. Zamžoural.
„Ehm, počítači? Co znamená ta blikající kontrolka? Blikající červená světla nejsou nikdy dobré zprávy, že?“
„Něco není v pořádku,“ zamyslela se, „něco nás vytrhlo ze skoku, když jsme procházeli určitou dimenzí.“ Spustila sadu vzájemných prověření a doufala, že to před tím novým klukem nezvorala. Avšak ne, všechno v jejích výpočtech bylo binárně dokonalé. Z nějakého důvodu byli nuceni zastavit v dimenzi 1579.
Rimmerův zrak měl stále červený nádech, když rozhlédl po kokpitu.
„Počítači, omluv mě, jestli jsem hloupější než syn supermodelky a bankéře z 21. století, ale neřekla bys, že jsme se ocitli v naváděcím paprsku nějaké lodi?“ Otáčel se na sedadle, aby našel jeho zdroj. Na pozadí vzdálených hvězd tiše visela temně černá silueta lodi, která se zvětšovala a zvětšovala, jako by byli vtahováni dovnitř.
„SS Orion? Co je to za loď?“
Do kosmu.
Počítač zpanikařil a snažil se přivést svůj program ke zformování nějakého logického plánu.
Obvykle své nováčky během prvních měsíců výcviku nepustila k replikantům blíž než na deset dimenzí - bála se, že je rozmáčknou jako housenky, kterými momentálně byli.
„Arnolde, poslouchej mě. Řekl ti Eso, kam to schoval?“
Zmateně zavrtěl hlavou.
„Cože? Co kam schoval?“
Počítač si s jistou dávkou úlevy povzdechl.
„Dobře. Bude lepší, když to teď nebudeš vědět, Arne. Věř mi, je to pro dobro věci.“
Rimmer svraštil čelo. „Počítači, o čem to sakra mluvíš?“
Ztišila hlas tak, že ho reproduktory sotva zaregistrovaly.
„SS Orion - loď, která nás táhne na palubu. Jsou to replikanti, Arne.“
Jen při tom slově se jeho tělo začalo třást.
„C-cože?“
„Nebudou s tebou jednat zrovna v rukavičkách, Arne, je mi to moc líto. Ale musíš být silný, ano? Musíš si uvědomit, že teď jsi Eso.“
Rimmerovi pomalu poklesla čelist a nejistě zavrtěl hlavou.
„Ne, ne - neříkej mi tak.“ Oříškové oči těkaly po kokpitu, jako by hledaly nějaký únikový východ z téhle nejnovější kariérní mety.
„Už to nechci dělat. Ty - ty mě teď můžeš vzít zpátky,“ zakňučel.
„Je mi to moc líto, Arne. Ale prosím, neříkej nic o tom, odkud jsi přišel. Prosím. Ať už ti provedou cokoli, jen si pamatuj, proč tohle děláš, ano?“
V posledních zbývajících minutách svobody, zatímco byla Bouře vtahována do jednoho z přistávacích doků, zavřel oči a drapl po rukojeti svého sedadla, až mu zbělely klouby.
„Kvůli nim,“ řekl rozechvěle sám sobě.